Crazy? 2 /Jerome Valeska

11. kapitola - Sušenku?

- Suzy pov -

Probudila jsem se a přetočila se na druhý bok. U zdi postával Jerome a díval se na mě.
„Uhm, ahoj?“ zamávala jsem mu. Pokývl hlavou a přisedl si na kraj postele. „Trošku mě děsíš,“ zasmála jsem se, takovým tím běžným smíchem, když cítíte úzkost.
„Věříš mi?“ otočil se na mě s výsměšným úsměvem. „Nebo ne?“
„C-co?“ snažila jsem se pochopit, co mi říká.
„Věříš?“
„Sakra! Mně se to zdá, že jo?“ trhla jsem hlavou k peřině. „Ty jsi mě zabil!“
„Technicky vzato ses zabila sama,“ pokrčil rameny. Uslyšela jsem skřeky pérek, když vstal z postele. Když si obešel pokoj na druhou stranu, opět jsem na něho pohlédla.
„Proč jsi nahý?“ zeptala jsem se trošku zaraženě.
„Vím já? Mně se tohle přece nezdá,“ ušklíbl se.
Přiložila jsem si prsty k očím, i když jsem nemohla cítit žádný dotyk. „Pravda. Promiň.“
„Óch,“ mávl rukou, „mně je to vlastně jedno,“ přivřel oči a úsměvně zavrtěl hlavou.

Vrátil se zpět ke mně, prsty mě chytil pod bradou a měkce políbil na rty. Stáhla jsem si ho k sobě. Což znamenalo, že teď seděl naproti mně. Odtáhla jsem se od něho, abych viděla, jak vykašlává krev. Pohledem jsem sjela k mým rukám... To já držela nůž, který prorážel jeho břicho.
V očích mě začaly štípat slzy. S prsty od jeho krve jsem ho začala hladit po tvářích. „Promiň, promiň, promiň,“ šeptala jsem mezi vzlyky.
„Moc dobře to víš. Jednou mě to prostě začne nudit... Pak už je jen otázka, kdo z nás zabije první.“
„Ne, ne, ne!“ pěstmi jsem mu bouchala do ramen.
„VSTÁVEJ!“ vyšlo to sice z Jeromovo pusy, ale jako on to neznělo.

Otevřela jsem oči, vylétla do sedu a zmateně se rozhlížela po pokoji. Deku jsem si přitáhla až k hrudi. Tváře jsem měla celé vlhké od slz.
„Dobré ráno.“
Otočila jsem se po hlase, abych spatřila Greenwooda. Promnula jsem si oči. „Dobré.“
„Špatná noc?“ zeptal se, ale nevypadal, že by ho to skutečně zajímalo.
„Něco takovýho,“ přikývla jsem a zhluboka se nadechla.
„První noc bez Jeroma, co by spal vedle tebe?“
Zprvu jsem lehce kývla, ale pak jsem se zarazila. „Co? Ne. My nespíme v jedný posteli, to by bylo ujetý,“ odfrkla jsem si.
Výsměšně se na mě usmál. „O čem byla?“
„Co?“
„Ta noční můra... O čem byla?“ osvětlil a zopakoval mi otázku.
„Jo, ém, um... Nevzpomínám se,“ zalhala jsem. A že to byla zatraceně průhledná lež. (Dalo se to vůbec nazývat "lží"?)
„Dobřé,“ pousmál se a podrbal se na hlavě. „Za pět minut přijď dolů,“ řekl mi a opustil pokoj.
A tak jsem tam zůstala sama. Po zádech jsem spadla do peřin a pevně sevřela oční víčka. Co to zatraceně bylo?!

***

„Dáš si k snídani míchaný vajíčka nebo...?“ otočila jsem se k Robertovi na půli cesty do kuchyně.
„Takže tohle děláš u Jeroma? Vaříš?“
„Dáš si ty vajíčka, nebo ne? Jednoduchá otázka, jednoduchá odpověď,“ ušklíbla jsem se.
„Jo, dám.“
„Super,“ usmála jsem se spokojeně a veselou chůzí dokráčela k lince. Rozklepávala jsem vajíčka, když se objevil za mnou.
„Víš o tom, že Jerome vidí jen sám sebe?“
„Óch!“ zamračila jsem se a dlaněmi se opřela o linku. „Já moc dobře vím o co ti jde,“ řekla jsem a otočila se na něho, „snažíš se mě vydeptat a přitom zjistit něco o Jeromovi... Ale já ti už po několikátý, a doufám naposled, říkám že mezi mnou a ním nic není!“ vyštěkla jsem velmi hlasitě.
„Chováš se přesně naopak,“ pokrčil rameny.
„Ách!“ povzdechla jsem si, „a jak se mám teda chovat?“
„Kdybych ti to prozradil, už by to nebyla zábava, ne?“ nadzvedl obě obočí a skousl si ret. Přešel k ledničce a vyndal si nějaký džus. Nejspíše mu slovo "sklenička" nic neříkalo, protože to pil rovnou z krabice. Znechuceně jsem si odfrkla a vylila vajíčka na pánvičku. Stál tam a díval se, jak celý obsah míchám vařečkou. Asi se jednalo o největší zábavu v tomhle domě.
Nandavala jsem hotovou směs na talíře, když se rozezněl zvonek. Jerome? Bylo první, co mě napadlo, i když jsem věděla, že on to bude jen stěží.
„Počkej tu,“ kývl na mě hlavou a vydal se ke dveřím. Zapřemýšlela jsem se. Mohla bych tu zůstat, jako hodná holka, nebó...