Crazy? 2 /Jerome Valeska

10. kapitola - BANG, nebo ještě lépe, BOM!

- Jerome pov -

Zíral jsem Greenwoodovi upřeně do očí. Přemýšlel jsem, jak z toho, co nejlépe vybruslit... Ale nevypadalo to zrovna nadějně.
„Musím tě upozornit, že když jí naštveš, nechá tě o hladu,“ podíval jsem se na Suzy a čekal, že jí dojdou moje záměry. Ale podle jejího ještě více zraněného výrazu, než doposud, jí to nejspíš nedošlo. Ách, ženy... Všechno se jim musí říkat třikrát.
„S tím se dokážu smířit,“ ukázal svoje špičáky. No jasně, tahle věta nebyla zrovna taktní. Nechcete mi tvrdit, že skoro čtyři roky z té holky dělám fakt holku, aby mi jí nějaký tupec s IQ na bodu mrazu sežral!?
Zhluboka jsem se nadechl, abych trochu zklidnil svůj dech. Ne, že by mi to zrovna pomohlo, měl jsem pocit, že se ve mně ta krev za chvilku uvaří.
„Tak v tom případě je jen tvá,“ koukl jsem se na něho s možná, až moc roztaženým úsměvem. Neměl jsem z něho, ale pocit, že by mu moje falešnost docházela. Napřáhl jsem rukou směrem k Suzy, abych se na ní mohl podívat.
Vypadala jako malé pětileté děcko, kterému seberete hračku. Čekal jsem že ji ty nafouklé tváře za chvilku nadzvednou. Nejspíš jí to tedy stále nedošlo. Super, fakt super... Jsem moc rád, že plně spolupracuješ. Měl jsem co dělat, abych se neplácl do čela. To že si nevšimne Robert, že něco hraji, dobré, to jsem schopen pochopit... Ale Suzy? Haló? Jak dlouho mě ona zná? Jsme si docela blízko, mohla by o mně vědět aspoň nějaké základy. Celkem mě zklamala, ts.

„Super,“ ozval se najednou znovu Greenwood, úplně jsem na něho zapomněl. Prokřupnul si klouby, což bylo přinejmenším odporné. Ale už na pohled působil, jak neandrtálec... Co jsem mohl čekat.
„Můj názor tady nikoho nezajímá?“ ptala se paličatě. Ano, příkaz 'zůstaň potichu', pro tebe asi nic neznamená. Óh, zlato... Ty všechno zničíš!

Dobře, trošku tu pozměníme taktiku. Rozesmál jsem se, během čehož se ke mně přidal Greenwood. To se nemůže ani sám zasmát, kdy uzná za vhodné? Řekl bych že má myšlení batolete, ale urazil bych batolata...
Odměřeným krokem jsem se rozešel ke Suzy a vší silou se snažil neusmívat. A že to byl komplikovaný úkol. Působila vážně směšně, když tam jen tak postávala s rukama založenýma na hrudi a celé to doprovázelo její zbrklé klepání nohy o podlahu. Jakmile otočila hlavou do strany a naštvaně si odfrkla, což zaznělo spíš jako když si pšíkne kotě, koutky mi samovolně vylétly do úsměvu. Přistoupil jsem k ní a pohladil ji po tváři, aby mi vůbec věnovala pozornost. A jak jsem předpokládal, otočila se na mě.
„Sbohem,“ zarazil jsem se, můj hlas zněl jinak, než normálně, „puso,“ dořekl jsem s úsměvem, který tomu dodal úplně jiné znění. Nepatrně jsem si oddychl.
Bylo znát, že jí moje slova rozrušila, jakože naštvala. Zčervenala v obličeji a na klíčních kostech. Musím tedy uznat, vypadala drsně. Posoudil bych, že celkem nevědomky skřípala zuby. Vsadil bych se, pokud by mohla, vrazila by mi bez váhání nůž do krku.
Celkem mě udivilo, že na protest vážně nevyšla v pyžamu. Vzala si sice hodně jednoduché oblečení, ale pyžamo to není, všechna čest pro ni. I když vzhledem k tomu, že tu teď bude bydlet, asi by ho užila lépe. Zvedl jsem pohled k jejím očím, možná si to neuvědomovala, ale já tam tu šílenou jiskřičku viděl. Líbilo se jí to, rozhodně se jí líbilo být vystavená nebezpečí. Dohromady na mě působila... neodolatelně. Nebo něco podobného, hádám.

Pak se všechny věci udály moc rychle na to abych měl šanci je promyslet. Zprvu jsem si jí prohlížel s prsty na její tváři a v druhé chvíli jsem jí líbal. Stále v sobě měla bojovného ducha, ale netrvalo zase tak dlouho, aby se podvolila. Chtěl jsem víc, věděl jsem to už v momentě, kdy prohloubila náš polibek. Prostě jsem jí chtěl povalit na tu zatracenou pohovku a vzít si jí teď a tady. (Heh, Greenwoodovo pohled by určitě stál za to.)

Když mi konečně došlo, že nejsme u nás doma a že to není tak úplně nejlepší nápad dne, naprosto profesionálně jsem se od ní odtáhl. Nebudu lhát, byl jsem na sebe hrdý. Ani jeden z nich nevypadal, že by si mého chvilkového... zkratu všiml.
„Nejsem žádná tvoje pusa,“ vyprskla podrážděně a rukou mě strčila do hrudi.
„Ale jsi,“ zazubil jsem se tím nejvíce nadřazeným způsobem, který vůbec dokážu. A protože mám nutkání se neustále cítit povýšen, neubránil jsem se mrknutí. Buď se každou chvilku rozbrečí, nebo rozesměje... Jinak jí momentálně nevidím.