Crazy? 2 /Jerome Valeska

2. kapitola - Vrah!?

Byl den odjezdu, když mě od televize vyrušilo bušení na dveře. Sjela jsem pohledem Jeroma, který tam už, samozřejmě, dávno nestál. S dlouhým a hlasitým povzdechem jsem vstala i se sklenkou vody v ruce. Když jsem byla dostatečně blízko u dveří tak, že šly slyšet moje kroky, ozval se napružený hlas.
„Ciao, aprire la porta.“
„Dobrý den, velmi mě to mrzí, ale obávám se že Vám nerozumím,“ říkala jsem s taháním za kliku. Ne, nijak překvapeně jsem zjistila, že za dveřmi stojí policista. Moje tvář ovšem zračila pravý opak mých pocitů.
„Dobrý... den,“ pokusil se říct něco v mém jazyce, musela jsem se kousnout do jazyka, abych se nezačala smát. „Byla podána stížnost na vás... nebo spíše manželka.“
„Manželka? Nemyslíte spíš přítel?" řekla jsem a měla jsem co dělat, abych si i nadále udržela ustaraný pohled.
„Ano, ano... On prý vrah.“ ... No, nedá se říct, že by chodil zrovna kolem horké kaše.
„C-co?“ rozklepal se mi hlas a sklenička mi vypadla z ruky. Při tříštění skla o podlahu jsem škobrtla dozadu a sehrála omdlévající scénu. Policista mě dle očekávání chytil za ruku, než jsem vůbec stihla upadnout.
„Vy dobrá?“ zeptal se a snažil se odhadnout moji reakci.
„Jojo, já jenom... Jerome? To by nikdy neudělal. To musí být nějaký omyl.“ kroutila jsem hlavou, abych význam svých vět utvrdila.
„Omyl?“ tápal nad významem toho slova.
„Ém, jakože jste se spletl?“
„Ách, nene... To musí být pravda... Je Váš, ém, p-p,“ zasekl se a vtipně u toho špulil rty. „Přítel?“
„Ano, to... Je zde?“
„Obávám se že před chvilkou odešel, mám mu předat nějaký vzkaz? Jsem si jistá, že se to vysvětlí... On by nikdy nic takového neudělal, dala bych za něho ruku do ohně.“
„To vždy říká každý. Mohl bych zde počkat na on přijít?“
„Jistě, jen pojďte dál,“ pobídla jsem ho vřelým gestem mávající ruky. Usmál se a vešel dovnitř.
„Můžete se posadit v obýváku... Dáte si něco? Třeba čaj?“
„To nenutné.“
„Dobře,“ usmála jsem se a sama si ho šla připravit.
Když jsem se vrátila stále tam nehybně seděl a koukal do prázdna. Posadila jsem se tedy mlčky do křesla a s falešným úsměvem na tváři upíjela teplého nápoje.

*O hodinu později*

Znuděně jsem poklepávala nohou, tohle už začínalo být více, než otravné. Přemýšlela jsem, že bych ho prostě zabila, ale on pořád hlásil ty pitomá hlášení. (A nedivila, bych se kdyby měl odposlech.)
„Myslím si, že nepřijde,“ řekla jsem nakonec. Policista pokývl souhlasně hlavou.
„Je možné, že on už mimo zemi?" hlas měl něco mezi oznamovací a tázací větou.
„To nevím, co si pamatuji, říkal že jde do práce?“
„A on kde pracovat,“ ptal se se zájmem. (Jako bych mu to nemohla říct, už před hodinou.)
„Ve vinárně,“ řekla jsem to, co mě napadlo jako první.
„Hm, a kde?“
„Ve vedlejším městě.“
„Myslím, že vím, co myslíte... Fialové zdi tam?“
„Jo, to bude ono,“ máchla jsem ukazovákem a přisvědčivě vyjekla.
„Skvěle, tak tedy zdar a dejte vědět, kdyby něco se stalo.“
Přikývla jsem ve snaze nerozesmát se. Nemusela jsem ho ani vyprovázet ke dveřím. Na to že byl tlustý a starý měl překvapivě pružnou chůzi.

Čekala jsem až za ním zabouchli dveře a pak se otočila do, na první zdání, prázdného bytu.
„Jerome? Vylez, už je pryč.“
Otevřela se jedna z větších skříních u zdi a v ní se od ucha k uchu šklebil můj milovaný psychopat. „Tadá!“
Zatleskala jsem mu se smíchem a přelezla křeslo, abych se mohla dostat blíže k němu. (Ano, mohla bych ho obejít, ale to by bylo zbytečně zdlouhavé.)
Objala jsem ho a vlepila mu radostně polibek, ani jsem si nebyla jistá proč, prostě jsem měla nějak dobrou náladu.

„Odcházíme?“ vzhlédla jsem k němu po chvilce, co jsem tam tak jenom stála v jeho objetí. Přikývl a bradou se opřel o temeno mé hlavy. „Takže?“
„Kufry jsou v našem pokoji.“
„Ty jsi ten zbytek dobalil sám?“ zděsila jsem se a on mě jenom se smíchem ještě víc natiskl k sobě.
„Když tak si ty věci prostě dokoupíme.“
„Okay, okay.“ Chtěla jsem odejít, ale Jeromův stisk mi to tak úplně nedovoloval. „Tak jdeme?“
„Stejně ještě nemáme Harley.“
„Tak na ni počkáme venku,“ navrhla jsem.
„Hm,“ zabručel s nezájmem.
„Nó ták pójď,“ protáhla jsem samohlásky. Slyšela jsem jenom uchechtnutí a dokázala si živě představit, jak se mu koutky zvedají v pobaveném úsměvu. A pak jsem jenom cítila, jak se mi zem vytrácí pod nohama, až příliš pozdě mi došlo, že mě zvedl a hodil si mě přes záda. Se smíchem jsem se pokoušela chviličku protestovat, ale došlo mi že to nemá absolutně žádnou cenu.

Pustil mě, až v naší ložnici a to tím způsobem, že mě hodil na postel. Sám se natáhl vedle mě a přitáhl si mě znovu do objetí.
„To nevypadá, jakože by jsme už šli,“ zaprotestovala jsem.
„Nemyslím si, že ti to vadí.“
„Nevadí, ale před tebou hraju, že jo.“
Pobaveně se na mě podíval a položil si bradu na moje rameno. Jeho dech mě polechtal na šíji a mě to donutilo se zasmát. Když si všiml mého uchechtnutí, začal mi schválně funět za krk.
„Jeromé!“ zařvala jsem a snažila se ho od sebe odtáhnout, bezúspěšně.
„Ano, má drahá?“ řekl provokativním hlasem a nijak si nevšímal mých protestů.
„To lechtá!“
„To je taky účel.“
„Dej pokoj!“

Vysvobodila mě až Harley, která přišla do pokoje.
„Tak jedeme?“ řekla svým typicky vysokým hláskem.
Přikývla jsem ve snaze popadnout dech. Jerome se odtáhl a s rukami podloženou hlavou na polštáři mě pozoroval.
„Co?“ obořila jsem se do něho s nechápavým úsměvem a nadzvednutým obočím.
„Jenom, že ti to dneska sluší.“
Překvapeně jsem se usmála a pak si ho změřila pohledem. „Co jsi provedl?“
„Nic,“ rozesmál se a vyskočil z postele. Gentlemansky mi nabídl ruku, chytila jsem se ji a on mi pomohl se dostat na nohy.

U postele byly dvě tašky, Jerome vzal tu svoji a podíval se na mě. Chvilku jsem tam jenom stála a koukala na ni. Nějak se mi stále nechtělo uvěřit, že se tato událost skutečně děje.
Nakonec jsem cestovní tašku, za šedé ucho, zvedla a přehodila si ji přes rameno.
„Dámy první,“ usmál se Jerome a ukázal ke dveřím.
„Tak jdi,“ pobídla jsem ho a on se na mě uraženě usmál. „Ale prosím tě, nebuď chudinka,“ cvrnkla jsem ho do nosu a prolezla dveřmi našeho bývalého pokoje.

A tak začala naše cesta, naše cesta zpátky domů.