Crazy? 2 /Jerome Valeska

7. kapitola - Znovushledání

„Ne, myslím, že tam by to vypadalo líp," mávl rukou přes obývací pokoj a natáhl se u toho na gauč.
„Nemůžu jinak než souhlasit... Skvělý smysl pro dekoraci."
„Já vím," usmál se a přitáhl si mě k sobě pro polibek. Málem jsem u toho rozlila víno, které jsem držela v ruce.
Prstem jsem mu cvrnkla do špičky nosu. Posadila jsem se vedle něho a překřížila nohy. Napila jsem se ze skleničky. „Takže," začala jsem a Jerome se na mě otočil.
„Takže...?"
„Máš nějaký plán?"
„Plán? Hm, ani ne," usmál se a zadíval se na človíčka, který tahal nábytek.
„Zabiješ ho nebo né?" protáhla jsem a ignorovala zvonící telefon.
„Spíš ne... Ale to není důležité, že?" opřený krkem o opěradlo sedačky se na mě otočil a nadzvedl obočí.
„Hádám, že ne."
„Hádáš správně... Takže," vytáhl zbraň a namířil ji na dekoratéra, „je fakt hodně špatný," dořekl a vystřelil mu mozek. Kulka skrze hlavu. Pousmála jsem se.
„Jsi vždycky tak netrpělivý," poškádlila jsem ho.
„Óh, tak moc se omlouvám."
„Neomlouváš."
„Ne. Ne vážně," vyskočil na nohy a udělal ladnou otočku. Došel k lampě a trošičku jinak ji natočil. „Jak jsem řekl, špatný dekoratér... Třeba si uklízečka povede líp. Brigitte?!" zařval její jméno a čekal, až se objeví ve dveřích.
„Okay, tak si to ujasněme... chceš po naší uklízečce, aby uklidila mrtvolu?"
„Už tomu tak bude," našpulil rty s rukama za zády.
„Tohle je šílený. Dá okamžitou výpověď."
„To si nemyslím."
„Nevpisuješ nám čirou náhodou do smluv příslib smrti?" Podíval se na mě, až příliš podezřelým pohledem. „Jerome?"
„Nepíšu, ale... ta uklízečka mě má prostě ráda."
„Jerome?" nadzvedla jsem nevěřícně obočí a usrkla si ze sklenky.
„Prostě nech uklízečku dělat svojí práci a pojď... nechceš přece přijít o Velké znovu shledání?"
„Och, ono je v možnostech, že o to můžu přijít?"
„Ne," zamračil se.
„Tak mi příště nedávej falešnou naději." Odložila jsem sklenku na konferenční stolek a svižným krokem se vydala ke dveřím. „Ale prosím tě, lásko... Nemrač se hned, byla to sranda. Vtip, chápeš?"
„Ha, ha, ha... umírám smíchy. Zkazila si mi tím představení, víš o tom?"
„A jak asi? Jediný, kdo slyšel, jak jsem tě shodila jsem byla já a ty."
„Co kdybych já tebe shodil ze schodů?" ušklíbl se podrážděně.
„Úf, klídek... Zhluboka se nadechni a vydechni," zasmála jsem se a chytla ho za ruku. Udělala jsem jednu otočku a dostala ho ze dveří bytu.

***

„Myslím, že to šlo dobře," sdělil mi Jerome po záchvatu smíchu do telefonu. Byli jsme na střeše, jako včera, a čekali na příchod detektiva.
„Tak hlavně, že z toho máš dobrý pocit," uchechtla jsem se a rukou si zastínila obličej před paprsky slunce. Zády jsem ležela na zídce a kolena měla pokrčené do výšky k obloze. Možná se to nezdá, ale na střeše, v pravé poledne, bývá vážně horko.
Jerome nejdříve svižně pochodoval společně s jeho pitomým úšklebkem na rtech, ale když už se delší dobu nic nedělo, (tak čtvrt hodiny,) posadil se vedle mě.
„Wáu, to je ale vzrůšo," pronesla jsem sarkasticky a dívala se na oblak, co připomínal draka.
„Čekej," odpověděl mi prostě. Povzdychla jsem si.
„Hej," šťouchla jsem do něj hlavou. Podíval se na mě. „Koukej na tenhle mrak," prstem jsem máchala ve vzduchu ve snaze mu ukázat, který myslím, „nevypadá jako drak?"
„Spíš jako poník."
„Poník? Jak v tom můžeš vidět poníka? To je jasnej drak."
„Však ani nemá ocas!" vykřikl.
„A poník jako ocas nepotřebuje?"
„Třeba si ho nechal ostříhat, neznáš módu poníků? Teď to letí."
„Ty jsi takový dement," rozesmála jsem se. „Je to prostě jasnej drak," špitla jsem si ještě pro sebe. Jerome jenom protočil očima.

O další čtvrt hodinu později se na schodech, vedoucí na střechu, začaly ozývat kroky. Zatajila jsem dech. Jerome mezitím vyskočil na nohy.
„Jimbo!" přivítal ho Jerome a rozmáchl se u toho vesele rukou.
„Jerome a Kitty... Zdravím."
Kývla jsem mu na pozdrav a posadila se na zídce. Aby se neřeklo, že jsem úplně nevychovaná. (Vstávat jsem, ale v plánu neměla.)
„Tak jak se vám vede?" optal se ho Jerome a na tváři si mu pohrával šílený úsměv.
„Ale tak znáš to, je to o dost lepší bez psychopatů, kteří tě volají na střechu."
„Hm," přikyvoval Jerome a sledoval Gordona, který se pohyboval po střeše a rozhlížel se okolo. Jako bych snad měla za zády schovanou motorovou pilu... Hrozné předsudky.
„Být vámi asi bych si zrovna tam nestoupal," Jerome na něho ukázal prstem a nadzvedl obočí. Zasmála jsem se, jelikož já věděla na co naráží.
„Co?" nechápal detektiv náš smích.
„Řekněme tomu, že naše minulá noc byla... rušnější?" řekla jsem a pobavila se nad Gordonovým výrazem, když mu to konečně došlo. Jim uskočil o kus dál a zadíval se na Jeroma, který mu v odpovědi záporně pokyvoval hlavou.
„Asi bych se posunul ještě trošku do prava," naváděl ho. „Jo, ano... tam je to relativně v pohodě."
„Takže vy dva teď spolu chodíte?" zeptal se Jim trochu zaskočeně.
„Chodíme?" odpověděli jsme oba naráz a podívali se na sebe. Jako něco jsme mezi sebou měli, ale jestli to byl úplně vztah... Navíc jsme si oba řekli, že v Gothamu se budeme chovat jako 'ne' pár.
„Jerome, už mě z toho sluníčka začíná bolet hlava... A nebaví mě to tu, můžeme to nějak urychlit?" podívala jsem se na něho s otázkou v očích a sesunula se ze zídky.
„Takže co ode mě chcete?" optal se Gordon a snažil se přijít na nějakou spojitost našeho jednání. (Žádné nebylo. Jerome si jenom řekl - fucking yolo.)
„Co se to s naším slavným detektivem stalo?" koukla jsem po něm a s hraným smutkem naklonila hlavu do strany. „Kde je náš 'chráním město za vlastní život' Gordon? Neměl bys nás zatknout?"
Jim si pohrdavě povzdechl a s pobaveným úšklebkem sklopil hlavu, než se na nás znovu zadíval.
„Myslíš spravedlnost? Ve městě bez pravidel."
„Ale pst... ty jsi náš favorit! Bráníš město, tak tu nefňukej, jako přerostlý mimino," zajíkla jsem se smíchem. Tohle začínala být vážně sranda.
„Takže, Jimbo," začal Jerome, „co po tobě chceme, hm?"
„Na to se vás ptám."
Jerome vzhlédl k obloze a obličej mu přitom osvítilo slunce. „My po tobě nechceme nic... Jenom jsme tě přišli pozdravit, jako stáří známí, připomenout, že stále žijeme."
„Óh, na vás se jen tak zapomenout nedá... Máte tu po městě následovatele."
„Nepovídej, následovatele?" uchechtla jsem se a zatočila se na místě. „To vysvětluje tu skupinku lidí, co se se mnou chtěli vyfotit." Gordon se na mě podíval tím pohledem, který dával jasně najevo, že by se nedivil ničemu. „Jasně, žertuju," řekla jsem mu, aby to bylo jasné. Nijak na to nereagoval. „Fajn, už se vážně začínám nudit... Co ty Jerome?" Lehce přikývl hlavou.
Došla jsem ke Gordonovi a cvrnkla ho do nosu. „Vážně jsi ztratil veškerý šmrnc... Haló! Támhle stojí Jerome Valeska, ano, ten co ti pozabíjel rodinu. Čekala bych trochu šarmu."
Nijak mi neodpověděl. Protřela jsem si prsty oči. „Tak asi ne," užuž jsem se otáčela a vracela se k Jeromovi, když mě chytil za zápěstí.
„Zatýkám vás za vraždu matky, otce, Elizabeth a spousty dalších nevinných občanů."
Rozesmála jsem se a podívala se mu do obličeje v těsné blízkosti.
„Nevinní?" nadzvedla jsem obočí. On na mě mezitím namířil zbraň. „Hůh, už to tu začíná být žhavé... Nemyslíš, Jerome?"
V tu chvíli se Jerome objevil za ním a kusem dřeva ho praštil po hlavě. Což bohatě stačilo k tomu, aby se zapotácel a pustil mojí ruku.
„Můžu?" podívala jsem se na Jeroma téměř prosebně a on přikývl. Usmála jsem se zvesela a vykopla nohu, abych Gordona poslala k zemi.
Ještě jsem se nad něho nahnula a podala mu ruku k potřesení. „Jsem Suzy, jen tak mimochodem... Asi by jsme se měli znát jménem."