Crazy? 2 /Jerome Valeska

14. kapitola - Ty jsi NEMOCNÝ!

- Suzy pov -

Převalovala jsem se v posteli - už konečně v naší posteli. Dnešek začal sice strašně, ale končí přeci jen pěkně. Greenwood měl nejspíše pravdu v tom, že jsem si na spánek s Jeromem navykla, když jsem byla bez něho, byly noci dlouhé a chladné...
„Jerome?“ špitla jsem na zrzka vedle mě. Ten už byl v polospánku. Ležel natažený na zádech s levou rukou položenou za hlavou.
„Hm?“ zamručel rozespale. Věděla jsem, že mě sotva vnímá. Natáhla jsem k němu své hubené dlouhé prsty a špičkami ukazováčku, prostředníčku a prsteníčku mu krouživými pohyby přejížděla po jeho břiše. „Vyprávěj mi něco, nemůžu spát,“ zaskuhrala jsem prosebně. Jerome si nejprve otráveně oddechl, než mě chytil za mojí ruku a vypadal, že se nad něčím zamýšlí.
„Tak fajn,“ otevřel oči, „řeknu ti něco, co mi vyprávěla máma, když mi bylo tak osm.“
Přikývla jsem a tváří se opřela o jeho hruď.
„Už usínáš, když v polospánku přehodíš nohu přes okraj postele a někdo tě za ní chytí. Začínáš usínat pokojným hlubokým spánkem, když někdo zašeptá tvé jméno. Ráno najdeš v telefonu fotografii sebe sama. Háček je v tom, že s nikým nebydlíš,“ podíval se na mě, aby se pokochal mým vyjeveným výrazem.
„Tohle ti říkala, když ti bylo osm?“ podivila jsem se. „Asi nebyla zrovna mateřský typ.“
„Řekněme, že byla hodně vytížená sexem,“ pokývl, „ale tak dobrý. Jak sama vidíš, nezanechalo to na mně žádné následky.“
„Pár bych jich možná našla,“ zasmála jsem se, aby to nevyznělo tak hnusně. „Každopádně mi ty tvoje příběhy zrovna nepomohou s usínáním, aby jsi věděl.“
„Ne?“ udivil se. „Tak ty ale stejně nebydlíš sama.“
„To je taky fakt. Vy dva jste dost podivné existence na to, abyste z toho zkusili všechno,“ ušklíbla jsem se. Zavrtěla jsem se a pošimrala ho tak bradou na hrudi. „Máš ještě nějakou perličku, co ti říkala máma?“
„Já nevím... Ale jo, vlastně jo. To ani není tak úplně "pohádka". Jednalo se o příběh s cirkusáckým hadem, myslím, že to byla anakonda. Taková ta blbost, jak si tě přeměřuje. To určitě znáš.“
„A dál?“ (Ne, že by to samo o sobě nebylo dost znepokojující, ale předpokládala jsem, že je v tom něco víc).
„My měli hada,“ osvětlil.
„No kurva,“ ujelo mi zcela neplánovaně. Ale jeho minulost na mě byla vážně trošku moc silné kafe.
„Jo,“ pobaveně se zasmál nad mojí reakcí.
„Super. Teď už neusnu vůbec, budu přemýšlet nad malým Jeromem, který se krčí někde v koutě! Fakt díky, to jsem rozhodně potřebovala... Teď se tak akorát dám do breku,“ postěžovala jsem si. A ani jsem nelhala, vážně mi ho bylo líto, resp. mi bylo líto jeho mladšího já.
„Ale prosim tě, zase to tu nepřehánějme,“ zazubil se. „Pojď ke mně,“ přetočil se na bok a levou ruku přesměroval na má záda. Hned jsem se cítila líp. Taky tohle mohl udělat na samém začátku, ale to by nebyl Jerome...

***

Dnešní ráno bylo až moc poklidné, což bylo divné. Za okny zpívali ptáčci, sluníčko svítilo, květiny kvetly, včely bzučely,... - Prostě tu všechno bylo až moc normální?

„Suzy?“ ozval se najednou Jerome svým typicky dětinským hlasem, „Harley mi krade nožík!“ křikl uraženě a nabručeně. Otočila jsem hlavou, abych měla výhled na scénu přede mnou. Stál před Harley, která v ruce držela jeho nůž, a on se po něm natahoval.
„Harley, vrať mu ho,“ zavelela jsem po vyhodnocení situace, kdy Jerome skutečně vyhlížel jako pouhá oběť.
„Ale já si ho chci na pár minutek půjčit!“ obhajovala se skuhravě a hodila po Jeromovi nenávistným pohledem. Zrzek na ní zíral a v napodobování mluvy otevíral a zase zavíral ústa. (Prostě jak pětileté děcko).
„Já nejsem vaše máma!“ vyjekla jsem. „Řešte si své spory, jako normální dospělí lidé, prosím.“
Harley se zamyslela a pak se znovu otočila k Jeromovi. „Kdo dal dneska najíst hadovi, když se k tomu ani jeden z vás neměl, hm? Správně, byla jsem to já. Takže mám právo na tenhle nůž.“
Hlasitě jsem si povzdychla, „Zrovna takhle jsem to nemyslela.“
„A koho to zajímá? Tak by ten had chcípl hlady, strašné nadělení,“ nahodil ironický úsměv.
Tohle bude ještě moc dlouhá hádka. Měla bych vymyslet, jak odsud, co nejnápadněji zmizet.
„Fajn, Jerome, tak tady tvojí milovaný můžu říct něco, co nechceš, aby věděla,“ dupla si Harley. Můj plán na to, jak se vypařit, se najednou přesunul na druhou kolej.
„Co nechceš, abych věděla?“ nadzvedla jsem zvědavě obočí.
„Vůbec nic. Harley klidně si ten nůž nech.“
„Tak tohle mě moc nepřesvědčilo,“ zamračila jsem se.
„Vzniká tady dusno, to jsem neměl v plánu,“ usmál se nevinně. Harley mezitím opustila pokoj.
„Takže máš tohle celé naplánované, jo?“ zeptala jsem se ho nevěřícně. Bylo mi jasné, že mi věší bulíky na nos.
„Skoro,“ podrbal se na zátylku, „potřebuju tvojí asistenci.“

***

Opět se dostávám ke stejné otázce: Proč mu pokaždé na vše kývnu? Možná to má co do činění s jeho úsměvem - na ten se prostě nedá říct, „ne“...
Ale teď měl zpoždění a to pořádné. Normálně bych to neřešila, jenže pokud se jedná o odpálení bomby, ocenila bych jeho včasný příchod. Po dalších pěti minutách jsem vytáhla z kapsy od mikiny telefon a zavolala mu.

„Ano?“ ozval se mumlavě.
„Jerome?“
„Suzy?“ znělo to, jako by něco přežvykoval, „copak potřebuješ?“
„Děláš si ze mě srandu, že jo? Kde vězíš!?“
„Skočil jsem si na burger, měl jsem hlad, sorka,“ mlaskl si a zasmál se. Odtáhla jsem telefon od pusy a rukou se praštila do čela, než jsem si mobil vrátila do původní pozice.
„A kdy se asi tak uráčíš přijít?“
„Nedokážeš to odpálit sama?“
„Kdybys tu všude neměl milióny krámů, tak možná i jo! Debile!“ ulevila jsem si nadávkou. „Co tě to vůbec napadlo? Jít se prostě tak v klídku najíst? Uvědomuješ si vůbec, že jsi teď zase hledaný?“
„Uvědomuji, ále... Jednou jsem vyfotil fotku v Mekáči a hodil ji na Instagram s přesnou pozicí, kde se zrovna nacházím a jaksi taksi mě stejně nechytili. Takže se tím zrovna neznepokojuji,“ řekl mi klidně a já mohla slyšet, jak se znovu zakousl do burgeru.
„Takže nedorazíš?“
„Uvidíme se doma, broučku,“ sluchově jsem mohla poznat, že mi poslal pusu a pak mi prostě zavěsil.
Jenom Jerome vás může nechat na neznámém místě, naprosto samotnou a s úkolem odpálit bombu. Ách, kategorie přítel roku? Mám nominaci!

Bože, zabít ho je málo...

***

„Odpálila jsi to?“ zeptal se mě Jerome a vyskočil z křesla.
„Co myslíš?“
„Já to vlastně vím, dávali to v televizi,“ ušklíbl se a natáhl se ke mně pro polibek, „jsi šikovná.“
„Já vím, ale od tebe mě to i tak hřeje na srdíčku,“ pousmála jsem se. „K čemu to vlastně bylo?“
Pokrčil rameny. „Vlastně to nemělo žádný účel, bylo to spíš pro pobavení.“
„Jerome jsi v pohodě?“ podívala jsem se na něho s najednou starostlivým pohledem.
„Proč bych nebyl?“
„Já nevím... Vypadáš tak nějak nemocně?“ Samotnou mě to překvapovalo, nepamatovala jsem si na dobu, kdy by byl Jerome nemocný. „Nemáš horečku?“ sáhla jsem mu na čelo. Jerome mě od sebe odehnal rukou.
„Jsem v pohodě, kde bych se asi nachladil?“ odfrkl si.

„Hm,“ zamyslela jsem se, „co třeba na tý střeše?“

„Na jaký...? Och, jasně. To je blbost, cítím se fajn.“

„Celý hoříš.“

„To ještě neznamená, že se nemůžu cítit fajn.“

„Takže ti je dobře?“

„Jop.“

„Já jenom, že jsi bledý, tedy bledší než obvykle, a zároveň máš trošičku nazelenalý odstín ve tvářích,“ popsala jsem mu jeho momentální vzhled. Vypadal, jako že bude každou chvilku... - Ani jsem nestihla dokončit svojí myšlenku, když se sebral a zmizel v koupelně. - ...Zvracet.