Crazy? 2 /Jerome Valeska

9. kapitola - Sváča

Tak tohle zabolelo. Hodně zabolelo. Zírala jsem na Jeroma a byla neschopna jakéhokoliv protestu. Byla jsem v šoku. Veškerou svoji energii jsem musela věnovat jediné věci a tou bylo nerozbrečet se. Nějak jsem se stihla naučit, že v okruhu těchto lidí vážně není dobrý nápad brečet. Berou to za jakýsi projev slabosti, a pokud jim ukážete slabost - budete rádi, když vás "jenom" zabijí.
Greenwood s úsměvem nadzvedl obočí. „Skutečně?“ zeptal se a olízl si rty. (Což se mi rozhodně nelíbilo.)
„Jop,“ přikývl Jerome zcela lhostejně. Odkašlala jsem si, abych zahnala vznikající knedlík v krku. Vzpomínala jsem na náš rozhovor, - dělej, že tam vůbec nejsi a bude to v pohodě -, evidentně nebude.
„Čekal jsem trochu jinou reakci,“ ozvala se znovu ta třetí osoba, která mě začínala deprimovat, a zjevně i ta u níž budu, od teď, nucena trávit svůj čas. (Než si mě teda naporcuje na talířek.) Ale musela jsem s ním souhlasit, i já čekala krapet jinou reakci. Ne, že by se Jerome úplně hádal, ale nemusel s tím souhlasit tak rychle. Však nad tím ani nepřemýšlel!
„Hm,“ pokrčil v klídku rameny. „Musím uznat, že je milou společnicí, ale víš, omrzí.“ Začalo mi docházet, že mě celou tu dobu bere jenom jako hračku, která mu tak nějak zpestřuje život.
„Potom co jsi s ní projel tolik míst? Určitě je v ní dost peněz.“
„Peníze nejsou věcí, co by mě zrovna zajímala.“
"To vím,“ pokývl uznale hlavou. Nejspíše uvažoval nad případy, kdy Jerome přímo vykazoval, že se o peníze vážně nezajímá.
„Musím tě upozornit, že když jí naštveš, nechá tě o hladu,“ věnoval mi speciální pohled. Nechcete mi tvrdit, že tohle udělal, protože jsem mu nepřipravila snídani? To je takový pokrytec!
„S tím se dokážu smířit.“
„Tak v tom případě je jen tvá,“ usmál se a s otevřenou dlaní ke mně mávl rukou. Z původního pocitu bolesti, zrady a zklamání jsem přecházela k naštvání.
„Super,“ vycenil špičáky a promnul si ruce. (Možná že jsem se až moc soustředila na jeho zuby.)
„Můj názor tady nikoho nezajímá?“ zkusila jsem se ozvat. Došlo mi totiž, že pokud i nadále budu potichu, už tím jen těžko něčeho dosáhnu. Oba se mi vysmáli. Ale aspoň jsem předvedla, že nemám strach. Mohlo by mi to trochu pomoct v pozdější fázi. (Nebo přesně v to jsem chtěla doufat.)
Jerome ke mně přešel a prsty mi pohladil tvář. Potrhle se u toho culil. „Sbohem, puso,“ řekl raněným hlasem. Samozřejmě ho jenom předstíral a proto působil spíš výsměšně. Každopádně při oslovení, puso, jsem se z naštvanosti dostala na rozzuřenost. Trhla jsem s sebou, když se ke mně nahnul a políbil mě. Zprvu jsem se chtěla odtrhnout, ale pak ty jeho teplé rty na těch mých přemohly všechnu logiku a počáteční protesty. Když se potom ode mě odtáhl on, vážně se mi začínalo chtít brečet. Ale zároveň jsem si uvědomovala, že tímhle gestem ze mě vlastně udělal štětku. Takže se to ve výsledku srovnalo k lehkému popotáhnutí a dlouhému naštvanému vydechnutí.
„Nejsem žádná tvoje pusa,“ odsekla jsem ve snaze udržet si trocha důstojnosti před týpkem s kterým teď budu nějaký ten pátek žít.
„Ale jsi,“ zazubil se a mrkl na mě. Pak se otočkou vrátil ke Greenwoodovi. „Takže my dva jsme dobrý?“ zeptal se ho a pojídač lidí mu na to kývl. „Super,“ usmál se spokojeně. S pískotem došel ke dveřím, které vedly ven. (Měla jsem použít plán C, když byl čas. Asi jsem původně nečekala, že mi Jerome udělá jen tak pápá.) U dveří se zastavil a otočil se zpět do místnosti. „Nezlob tu. Nechci abys mi udělala ostudu.“
Začínala jsem si tu připadat jako domácí mazlíček. (I když i k němu by se chovalo s větší úctou.) Jerome s intenzivním choromyslným smíchem opustil budovu. Takže jsem tu zůstala jenom já a...
V rychlosti jsem se otočila na Greenwooda a v sebeobranně napřáhla ruce před sebe. Očima jsem hledala nějakou zbraň, kterou bych mohla použít.

„Úf, klídek holka, nechci ti ublížit.“

„Nechceš?“

„Ne. Pak bys mi byla k ničemu.“