Lapená vášní

Trpká chuť vlastní hry

.

Má ruka vyletěla k mým rtům rychleji, než jsem se stihla zvednout. Vyběhla jsem ze třídy a hlavu zabořila do prvního odpadkového koše, který se mi dostal do cesty. Byla jsem neskutečně vděčná za to, že jsou všichni už ve třídách a tím pádem mě nikdo nevidí, protože když se má snídaně dostávala z mého žaludku ven místem kterým se dostala dovnitř skuhrala jsem u toho jako bych rodila.

„Slečno Willson okamžitě se" hlas učitele se zastavil když uviděl jak se mé tělo napíná při každém dalším vyklouznutí jídla ven.

„Dojdu pro sestru," chtěla jsem říct že jsem v pořádku, že jsem jenom něco špatného snědla, nesnědla, bylo mi prostě na zvracení z Jasona.

Když se můj žaludek očividně vyprázdnil a já se cítila, že jsem dostala ven i jídlo z minulého týdne, položila jsem si studený hřbet ruky na své rozpálené čelo.

Pohled na rozmašírovaný cukrový donut který jsem měla dnes ráno k snídani a vůbec jako donut už nevypadal byl jako facka. Je jedno jak nechutně to všechno zní, protože pravda je taková, že až mé zvratky mi konečně otevřely oči, nebo spíše shodily ty naivní brýle a já musela přiznat jedno. Stala se ze mě jedna z McCannek.

Byla jsem jednou z těch, které pro mě byly odstrašující případ a já se jim smála.

Bylo divné, že to co se nacházelo v odpadkovém koši mi ukázalo pravdu. Jason o mě nestál a já byla prostě zoufalá. Tamara měla pravdu.

Nebylo to o tom, že on byl sráč a srab, teda on je sráč to pořád platí, jenže jsem ho nechtěla získat protože jsem byla přesvědčená, že mě pořád chce, ale prostě jsem mu podlehla, kdo by taky ne, ten chlapec je prostě anděl z venku a ďábel zevnitř. Nebylo to o tom, že v momentě kdy jsem se mu dostávala přes tu jeho masku se prostě podělal strachy a radši mě odkopl, protože kdyby to tak bylo i ten nejbezcitnější bastard by se tak nezachoval, neřekl něco takového.

Povzdechla jsem si.

Vždycky jsem se vysmívala těm co hloupě doufaly, že když si najdou zlého chlapce, nebo muže a získají tak si myslí jak ho změní, bylo to přece tak v knížkách, proč by to nemohlo být i v životě takhle? Proč? Protože život není snůžka keců co píše nějaká zoufalá ženská co si to po večerech dělá robertkem, kterému říká Dante, protože jí to příjde hříšně sexy.

Jenže teď jsem se stala jednou z nich a tak jako ony a stovky dalších před nimi jsem narazila, řekla bych že v tomhle jsme prostě nepoučitelné.

„Děvče jsi v pořádku?" Neznámý ženský hlas se ozval za mými zády. Zvedla jsem pohled od koše a uviděla nejspíše školní sestru. „Ano, nejspíše jsem jenom něco špatného snědla." Pokusila jsem se o  úsměv, ale pochybuju, že to vůbec vypadalo jako úsměv.

„Pojď se mnou do ordinace, zavoláme někomu ať pro tebe dojede." Nechtěla jsem domů, nechtěla jsem aby volala tetě. Nebylo to proto, že by se ten konflikt, pokud se tomu tak dá říkat, pořád nesl mezi námi, ale bylo to proto že její šéf byl fakt kretén. Mirabell dělala osobní asistentku nějakému volovi co byl velké eso v Stratfordském tisku, volal jí přes den, v noci, o víkendu, a popravdě ani nevím jestli od chvíle co tam nastoupila měla volno, to je taky důvod proč jsem s ní netrávila moc času, byla vytížená a já to chápala, nepotřebovala jsem za zadkem hlídacího psa, ale občasná opora by se hodila.

Možná by to takhle nikdy nedopadlo kdyby na mě měla víc času.

Ježiš co to melu, jsem skoro dospělá a div tu nebrečím kvůli nedostatku pozornosti.