Lapená vášní

Návrat

„Mami?" Oslovila jsem jí, pořád jsem nevěřila tomu, že jí vidím.

„Ahoj Jaden," pronesla. 

Stála jsem tam, dívala se na ní a čekala co bude dál. Čtyři dlouhé měsíce bez ní na mě najednou dopadly a já netoužila po ničem jiném než cítit její objetí.

„Necháš mě stát venku nebo mě pustíš dál, mladá dámo?" Zeptala se. 

‚Mladá dámo'. Nepotřebovala jsem být věštkyně, aby mi došlo, že jsem v průseru. 

Moje máma mě zásadně oslovovala ‚mladá dámo' jenom, když jsem měla opravdu malér.

Ustoupila jsem tak aby mohla vejít dovnitř. Prošla kolem mě s menší taškou přehozenou přes rameno, ve které jsem hádala, že má oblečení.

„Kde je táta?" Zeptala jsem se vykukujíc ze dveří ven, hledajíc náznak toho, že je někde poblíž.

„Letěl domů," ztěžka jsem polkla. 

Zrušili svoje druhé líbanky.

Nemusela jsem dvakrát přemýšlet nad tím proč, akorát jsem nechtěla věřit tomu, že by Mirabell řekla mým rodičům co se stalo. No podle všeho řekla a..nechtěla jsem odjet.

Návrat domů, zpátky do života, ze kterého jsem byla vytržená se najednou nezdál být tak super, tak úžasný a já se najednou už ani netěšila. Návrat do LA totiž znamenal jediné, už nikdy neuvidím Jasona.

Zakousla jsem se do rtu, zatímco jsem sledovala mámu sundávat si svou zimní bundu a pletený svetr se sobama.

„Proč?" Zeptala jsem se přešlapujíc z nohy na nohu.

„Nebudu se o tom bavit skoro mezi dveřma, Jaden." Její hlas byl protknutý přísností, špetkou mrzutosti. Nemohla jsem jí nic vyčítat.

Pokud jsem se do teď cítila špatně za to, že jsem ublížila Mirabell, Alexovi a Jasonovi, tak fakt, že si na seznam můžu připsat i své rodiče ten pocit jenom zvětšil.

Bylo to jako bych v sobě měla zapíchlé trny z kaktusu. Nemohla jsem v klidu stát, sedět, nic. Musela jsem být pořád v pohybu, něco dělat, soustředit se na něco jiného zatímco se máma vítala s tetou. Bylo to divné vidět jí po takové dlouhé době a jediné co jsme si řekly pár slov, žádné velké uvítání, objetí. Akorát mě to utvrzovalo a ukazovala v jak opravdu velkém problému jsem.

„Jaden?" Z myšlenek mě probral mámin hlas.

Pohled jsem stočila do boku, takže jsem se dívala místo zdi, na které visely fotky Mirabell a jejich přátel z dovolené, na mou mámu.

„Hádám, že víš proč jsem tady," nemusela to říkat, moc dobře jsem to věděla.

„Proč s tebou nepřijel táta?" ignorovala jsem její předešlou větu.

„Protože je z tebe ještě víc zklamaný, než jsem já." Najednou jsem měla pocit, že budu zvracet.

Sklonila jsem hlavu, nechavajíc své dlouhé vlasy zakrýt můj obličej.

„Mysleli jsme, že jsi dost rozumná na to abys zůstala mimo náš dohled na takovou dobu, očividně jsme se spletli." Začala jsem vrtět hlavou.

„Jsem dost rozumná," Sice jsem šeptala, ale věděla jsem že mé slova došly až k ní.

„Ne nejsi," řekla tvrdě, ztěžka jsem polkla. 

Moje máma byla sice přísná, ale která máma není? 

„Jsi nezodpovědná, jsi tvrdohlavá, nespolehlivá ale hlavně jsi nám všem ukázala, že se staráš jenom o to co chceš ty. Jsi pro mě a tvého otce obřím zklamáním." Na světě neexistuje nic horšího, než když vám váš vlastní rodič řekne, že jste pro něj zklamáním, po tom všem, po všech těch hodinách ztrávených nad učením jenom proto abyste měli skvělé známky a oni byli šťastní, mohli jste se přetrhnout aby na vás byly hrdí, nebrali drogy, nepili alkohol, měli slušného přítele. Všechna ta snaha, kterou jsem ze sebe vydávala od chvíle, kdy jsem pořádně začala chápat svět kolem sebe byla najednou pryč. Jednoduché ‚puf' a všechno to bylo pryč, bylo to pěkně na hovno, nebudu říkat, že ne.

„Myslela jsme, že jsme tě vychovali lépe." Prudce jsem zvedla hlavu, čelila jejímu zklamanému pohledu. „Vychovali jste mě jak nejlépe jste mohli."

„No očividně jsme někde udělali chybu." Má hlava padla opět dolů spolu s mými rameny, slzy se mi tiskly do očí.

„Já- omlouvám se," vrtěla jsem nesouhlasně hlavou, znovu jí zvedla, ale tentokrát pohled upřela na tetu, která seděla vedle mé mámy a dívala se všude možně jenom né na mě.

„Na omluvy je už trochu pozdě nemyslíš?" Přísný hlas mé mámy mě přiměl se na ní zase podívat.

Kývla jsem hlavou na souhlas, bylo už pozdě na omluvy, sama jsem to dobře věděla, nepotřebovala jsem nikoho aby mi to opakoval.

„Máš dva dny na to abys si zabalila všechny věci co tu máš," najednou se zvedla, nechávajíc sedět na gauči pouze Mirabell.

„A co pak?" Zeptala jsem se, přestože jsem odpověď už dávno znala.

„Vracíme se do Kalifornie." Řekla předtím, než odešla z místnosti, nechávajíc tam pouze mě a Mirabell. Teda spíše Mirabell a mé tělo, protože já byla v jiném světě. 

Ve světě, kde jsem byla jenom já a Jason. Bez žádných tajemství, problémů a nebo dalších lidí. Na místě kde bychom měli nekonečno hodin, kde bychom se věnovali jeden druhému, kde bychom měli čas na vše, možná i lásku?

„Nemůžu odjet bez rozloučení," řekla jsem si sama pro sebe s myšlenkami na Jasona a všechny ty krásné chvíle s ním.