Lapená vášní

Sobecká

                    

Tichá domácnost. Přesně tak bych nazvala poslední tři dny. Mirabell se mnou do neděle nepromluvila, vlastně je pravda, že jsem jí od toho dne sotva viděla. Když se totiž ještě v neděli rozhodl Alex objevit u dveří jejího domu, rozhodla se trávit noci u Maxe doma, ať už to bylo kdekoliv podle všeho to bylo bezpečnější než tady. Chápala jsem tomu, že se necítí připravená čelit Alexovi, jenže jsem si nemyslela, že je útěk to správné řešení. Myslím, že by se měla postavit všem těm problémům čelem, tak jako to udělal Alex, tak jako se to snažím udělat já. 

Bylo mi naprosto jasné, že kdybych ještě v ten den napsala Jasonovi nedostala bych žádnou odpověď, věděla jsem, že chyba kterou jsem udělala byla prostě velká a Jason jí potřeboval zpracovat, proto jsem to nechala na pondělí, jenže to nebyl ve škole, úterý, opět nebyl ve škole, středa, beznaděj a zoufalství mě začalo pronásledovat nejen přes den ale i v noci. 

Nechtěla jsem po něm aby mi odpustil, chtěla jsem pouze aby mě vyslechl, abych mu mohla říct proč jsem to udělala a že toho skutečně lituji, že si uvědomuji svojí chybu.

Jenže on se očividně řídil tím stejným čím má teta. Vyhýbat se problémům je nejsnadnější. 

Všechny ty slova a myšlenky mě tak tížily, že jsem je musela prostě někomu říct a ten někdo nebyl nikdo jiný než Tamara.

Nebyla jsem překvapená, že Tamara byla naprosto zhrozená tím kam má troufalost až zašla, ať tomu věřila nebo ne, taky jsem tím byla zhrozená, když jsem se na to všechno dívala zpětně.

Proto jsem se snažila vysvětlit to všem těm, kterým to ublížilo.

Bouchnutí dveří mě probralo z mých myšlenek, ve kterých jsem se posledních pár dní utápěla. Podívala jsem se na hodiny a když zjístila, že je čas ve který většinou Mirabell chodila z práce neváhala jsem a vyšla z pokoje, rozhodnutá využít možnost, která se mi naskytla a říct jí to co mě tak tíží, říct jí omluvu, kterou si zaslouží. 

Bylo jenom několik možností kde by mohla být. Ve své ložnici nebo v kuchyni kde si nalévá sklenku červeného vína, tak jako to vždy dělá když příjde z práce, aby se trochu uklidnila po dni stráveném po boku toho největšího vola na světě, asi takhle nějak to říkává.

„Ahoj," řekla jsem vcházejíc do kuchyně, která byla hned má druhá zastávka poté co jsem našla její ložnici prázdnou.

Všimla jsem si jak její tělo sebou trhlo po zaznění mého hlasu.

„Ahoj Jaden," odpověděla s pohledem upřeným na sklenku, do které nalévala tmavě červenou tekutinu. Fakt, že na mě konečně promluvila mě trochu potěšil, možná to totiž znamená, že už není naštvaná.

„Jak bylo v práci?" Začala jsem jednoduchou otázkou, šla na to pomalu a hlavně opatrně.

„Jako vždy," opět odpověděla, tohle se začíná vyvíjet dobře.

Přestože mi odpovídala jsem byla nervózní, přešla jsem blíže a sedla si na židli u jídelního stolu.

Když sklenka byla dostatečně plná odvrátila láhev a zpátky jí zašpuntovala.

„Teto já," začala jsem, nervózně si zakousla do rtu. 

Se sklenkou už v ruce se její pohled poprvé za dnešek a vlastně posledních pár dní přesunul na mě a já v tu chvíli ztratila všechny slova. „Víš Jaden," její pohled se přesunul na tekutinu ve sklence. „nech si cokoliv co mi chceš říct pro sebe, nezajímá mě to." Musela jsem se silně zakousnout zevnitř do tváře abych nezafňukala jako malé dítě.

„Ale já," zkusila jsem to znova. 

„Jaden, ne." Přerušila mě.

Došla mi trpělivost, frustrace z toho všeho čím jsem si prošla a čemu mě vystavili, k čemu mě doslova přinutili udělat, protože mi nechtěli říct pravdu na mě dolehla.

„Proč mě do háje nikdo neposlouchá! To chci toho tolik?" Naštvaně jsem zakřičela rozhazujíc ruce do vzduchu.

„Nikdo tě neposlouchá?" Zeptala se překvapeně Mirabell, „kdy už konečně přestaneš být tak sobecká a dívat se jenom na sebe?" Pootevřela jsem šokem pusu.

„Byla jsem tak hodná, že jsem tvojí mámě nabídla, že můžeš bydlet na rok u mě, zatímco se o tebe ostatní ze strany tvého otce ani nepřihlásili. Dala jsem ti místo, kde můžeš být, střechu nad hlavou, snažila se dát ti to co by jsi měla doma, řekla jsem ti dokonce i to co tvá matka, má vlastní sestra neví a cos udělala? Přivedla jsi mou noční můru zpět do mého života a já jí teď musím čelit. Ublížila jsi svou sobeckostí i Jasonovi, který tě má podle všeho rád a hádám, že svojí sobeckostí jsi ublížila nějak i Alexovi, ale to ty samozřejmě nevidíš, protože tvůj svět se točí kolem tebe, toho že potom co jsi všem ublížila tě nikdo neposlouchá, když se snažíš omluvit za neomluvitelné a jakoby to nebylo málo ještě se cítíš dotčeně a uraženě!" Cítila jsem jak mám slzy na krajíčku. 

Nebylo to tím, že by se mě to dotklo, protože ono dotklo, ale bylo to i tím že to byla pravda. Byla jsem tak sobecká, celou tu dobu a neviděla jsem to.

Teta moc dobře věděla, že má pravdu a já jí k tomu prostě nemám co říct, proto mě nepřekvapilo, když se i se svou sklenkou vína sebrala a odešla z kuchyně, nechávajíc mě tam stát se slzama na krajíčku.

Když se chvíli na to domem rozezněl zvonek, spolkla jsem příval vzlyků, které jsem měla už na jazyku a vydala se ke dveří. Jednou rukou jsem stiskla kliku dveří zatímco druhou jsem si utírala slzu která vyklouzla z mého oka. Když byla pryč a já byla jistá, že na mě nepůjde poznat, že mám na krajíčku jsem otevřela  dveře.  Šokovaně jsem se dívala na člověka stojícího přede mnou ujišťujic se že nemám vidiny. Stála jsem čelem poslednímu člověku na světě, kterého bych tu právě teď čekala. „Mami?"