Lapená vášní

Pravda

                    

                    

„Kašli na něho Jaden, ten debil se tě očividně snaží vyprovokovat." Ucítila jsem Tamařinu ruku na mém rameni. „Mám nápad, co když pojedeme ke mně, já čmajznu nějakou tu flašku co má brácha schovanou v pokoji a dáme si panáka?" To by šlo, myslím, že by mi panák právě bodl, koho zajímá nezletilost, na tohle budu potřebovat celou flašku. A tak jsem jenom tiše kývla a opět se rozešla, pohled jsem však měla upřený stále na Jasona. 

To co se stalo poté bylo jako scénka z filmu need for speed, nikdy jsem ten film sice neviděla, ale byly v něm auta a závody a takové ty kraviny takže hádám že tam byla podobná scénka.

Z hlavní silnice, která vede ke škole se přiřítilo bílé auto. Nepotřebovala jsem vědět víc, moc dobře jsem to auto znala a fakt, že se v tuhle dobu nachází na tomhle místě znamenalo jediné, jsem v průseru.

Mirabellino auto zastavilo kousek ode mě, dveře spolujezdce se otevřely.

Jo, rozhodně to bylo jako nějaká trapná scénka z filmu.

„Teto?" Zeptala jsem se nevěřícně, protože jsem neměla nejmenší ponětí co tu v době kdy by měla být v práci dělá.

„Nastup si do auta Jaden," bylo jediné co musela říct abych svůj zadek posadila na sedačku spolujezdce. Hodila jsem po Tamaře omluvný pohled, ignorujíc fakt, že jsem hluboko uvnitř chtěla dupnout nohou a místo poslechnutí jako vycvičený pes se rozčílit a ukázat tak akorát zvednutý prostředníček. Jenže to bych udělala kdybych byla naprosto lhostejná k tomu, že v době kdy má sloužit jako zatracený sluha svému pánovi sedí přede mnou v autě a chce abych nasedla. Možná to byla i zvědavost, protože jsem opravdu netušila proč je tu a zajímalo mě to, řekla bych, že mě ta zvědavost jednou přivede do hrobu.

Sotva jsem zavřela dveře a připla si pás auto se rozjelo.

„Stalo se něco?" Zeptala jsem se.

„To se ptáš ty mě? Děláš si srandu?" Hodila po mně pohledem a hned na to se opět věnovala silnici před náma.

Když jsem neodpověděla na její otázky odpověděla za mě, „volala mi paní Hoverová." Že by mě ta stará, brejlatá ropucha napráskala?

„Co chtěla?" Zavrčela jsem, myslela jsem že máme dohodu. Budu se držet dál od Jasona a ona mě nenapráská za to, že jsem vynechala hodiny.

„Dala mi přednášku o tom jak bych měla být víc zodpovědná když mám na starost pubertální dívku, ta mrcha mě prostě musí poučovat i po tolika letech, a poté mi oznámila, že jsi se při hodině pozvracela a taky mi oznámila že bych tě měla odvézt k doktorovi, protože si myslí, že jsi těhotná. Můžeš mi to vysvětlit Jaden?" Kdyby její auto bylo jedno z těch co byly ve filmu Flinstoneovi dřela bych bradou o silnici.

„Cože?" Vykřikla jsem šokovaně. „Děláš si ze mě srandu že jo?" Zachechtala jsem se nevěřícně.

„Myslíš si že kvůli tomu abych si z tebe dělala srandu bych šéfovi utekla doslova v půlce porady?" Její zvednuté obočí div neprostřelilo střechu auta jak bylo vysoko.

Ztěžka jsem polkla, byla jsem vážně v problému. Problému o velikosti hotové Eiffelovky.

„Nejsem těhotná." Založila jsem si ruce na prsou.

„Bereš prášky, já vím." Samozřejmě že beru prášky a i kdyby ne nemám v hlavě nasrané abych si nedávala pozor, opravdu nestojím aby se z mé skoro osmnáctileté vagíny prodralo něco velikosti melounu a tím mi mojí krásku roztáhlo tak že bych si tam musela strkat pomalu ruku po loket abych něco cítila. „Jenže prášky nejsou stoprocentní ochrana." Že bych cítila přednášku o tom, že žádná ochrana není stoprocentní?