Lapená vášní

Dobyvatel

Druhý den ráno jsem se našla jak hodinu předtím, než měl můj budík do školy zazvonit, ležím ve své posteli a přemýšlím, v poslední době přemýšlím až překvapivě hodně. Přemýšlela jsem nad tím jak se všechno změnilo po mém příletu do Kanady a taky jak se věci po včerejšku změnily. Mohla bych napsat knížku, ze které by se stal světový trhák, mám už i jméno. ‚Život před a po Kanadě', jenže jsem z nějakého důvodu byla přesvědčená, že lepší nápad by byl název ‚Můj život před Jasonem a po něm.'

To by totiž bylo mnohem výstižnější.

Můj život před Jasonem byl, pokud mám být upřímná, nudný. Všechen čas jsem trávila s Mikem a ten se radši učil, chtěl být doktor, nejsem překvapená, než aby šel někam na párty, tak jak to dělávaly holky. Byla jsem typická podpantoflácká přítelkyně, která dělala co přítel chtěl. Sex? Jednou za týden a to na misionáře. Žádné vzrůšo, žádné naplácání na zadek nebo tahání za vlasy nebo pěkně zezadu. 

Tělo se mi zatřáslo při vzpomínce na všechen ten sex s Jasonem.

Při vzpomínce na Jasona jsem zatřásla hlavou, snažejíc se ho z ní dostat, přestože jsem věděla, že i kdybych si hlavu otřískala do zdi tak silně, že by v ní zůstal důlek a má hlava krvácela pořád by tam ten parchant zůstal a tak se dostává k té části mého života po něm.

Ten parchant mě stál stovky vypadaných vlasů díky toho jak mi lezl na nervy, vytáčel mě a sral mě, taky jsem si díky němu prodloužila život a zhubla několik dekagramů, možná to byly i kila, toho sexu bylo opravdu hodně.

Jestli jsem věřila, že sex prodlužuje život? Těžko říct, moc dobře jsem věděla že všechno co si člověk vsugeruje, že je pravda pak nějak funguje, takže jsem se to snažila vsugerovat no uvidíme jestli se dožiju té stovky nebo chcípnu jako sexy padesátnice díky mrtvičce z toho, že se mému chlapovi ze mě a mých povadlých prsou už nepostaví ten jeho kul.

Ta představa byla úděsná, přísahám.

Poté co se Jason McCann vřítil do mého života jako hotovej kulomet, který kolem sebe stříkal, teda střílel..do prdele.

Povzdechla jsem si, tohle je marné, já jsem marná.

Skopla jsem ze svého těla peřinu, zvedla se z postele a při zjištění, že mám ještě dost času na to, než bych se vlastně musela díky budíku zvednout z postele jsem popadla do ruky župan, ručník a mířila si dát sprchu. Po poslední zkušenosti, nebo spíše srážkou s Maxem, který byl pro mě pořád nějak záhadou, jsem se rozhodla začít používat župan, který jsem kdysi dostala k vánocům ale nikdy ho nepoužila, a ne nebylo to protože měl na kapuci roh jako mají jednorožci a vzadu byl duhový ocas. 

Co můžu říct, pro tátu jsem prostě pořád ta malá princezna co miluje jednorožce.

°°

Že já blbá radši nezůstala doma jak mi nabízela Mirabell. Teď bych byla pěkně zabořená v posteli s laptopem na klíně, hromadou jídla nebo popkornu či čipsů a horem dolem bych to do sebe cpala zatímco bych sledovala nějaké filmy, ta představa byla teď jako ráj. Jenže já byla tak hloupá, že jsem měla potřebu, když nad tím tak uvažuju netuším proč, jít do školy, opravdu špatné rozhodnutí.

Jenže jsem si to uvědomila až když bylo příliš pozdě, další hodina tělocviku, další dvě hodiny plné umučení.

Pokud je na světě něco co jsem ze srdce nesnášela byl to volejbal a né nebylo to protože jsem ho vůbec neuměla, plácat do balónu dokáže každý, pohmoždit si ruku při plácání přece každý ne?