Číslo jedna

Prolog

Otevřela jsem oči. Nevěděla jsem kdo jsem, ani co dělám na místě, kde jsem se objevila. Rozhlédla jsem se po místnosti, kde jsem stála. Byla to dlouhá chodba se skříňkami po obou stranách. Byly modré. Dívka vedle mě mi chytla ruku a cukla se mnou. Bylo to jako se probrat z transu. Znovu. Jako bych tohle už prožila. Minimálně tisíckrát.

"Elisabeth, nezdržuj. Nestihneme toho nového učitele!" Oslovila mě. Ještě chvíli jsem nehnutě a vyděšeně stála. Když jsem po pár minutách byla alespoň malinko v klidu, udělala jsem první krok vpřed. Zem se nezačala propadat, a tak jsem po chvilce uvažování udělala i druhý. Měla jsem pocit, že se kachličky na zemi každou chvíli rozevřou a já spadnu do propasti, do pekla, kde zemřu. Udělala jsem další dlouhý krok. "Co to děláš? Nemůžeš chodit normálně?" Nadzvedla obočí ta stejná dívka, co mě předtím oslovila Elisabeth.

"Promiň." Omluvila jsem se i přes to, že jsem nevěděla, kdo je nebo o čem mluví. Pohled mi spadl na její nohy. Snažila jsem se šlapat na stejná místa a dělat stejné kroky, abych nešlápla někam, kam bych neměla.

"Jmenuje se Smith a co říkaly holky, je to fešák..." Zahihňala se ta dívka, jejíž jméno jsem ještě neměla možnost zaslechnout. Ale možná to bylo dobře. Jména jsou nebezpečná věc. "Bude mít tuhle hodinu, tak jsem zvědavá." Přikývla jsem a šla přímo za ní, a to v jejích šlépějích. Její jméno jsem zaslechla až u jejího rozhovoru s vysokým mužem. V hlavě mi vyskočil odnikud název rasy, a i pravděpodobné planety. Lidé ze Země. Ta dívka se jmenovala Batsy. Prohlížela jsem si, jak dlouhé má ruce a pak je srovnávala s mými. Byly podobně dlouhé. I nohy. Za to vlasy byly jiné. Znervóznilo mě to. Moje byly tmavé a její světlé a zářivé. Rozhlédla jsem se po ostatních. Uklidnila jsem se, když jsem zahlédla různobarevné vlasy.

Odnikud se ozvalo krátké tiché zazvonění. Asi bych si ho ani nevšimla, kdyby se všichni v místnosti nepostavili a tím mě vytrhli z přemýšlení. Vešel mírně zmatený muž v tričku, košili a saku. Měl s sebou kufřík a působil zvláštně. Nedokázala jsem to více specifikovat, prostě zvláštně. "Dobrý den, třído, jsem profesor John Smith. Vy mi říkejte pane Smithe. Rozhodně ne kámo, nebo Johne, nebo Padej z téhle planety." Poslední řekl se smíchem, ale cítila jsem v tom jistou vážnost. "Nejčastěji mi lidé říkají Doctor." Koukl se na své kapesní hodinky. "Bože, zbývá nám ještě čtyřicet tři minut." Povzdechl si, i když musel vědět, že zrovna přišel. "Slečna Olsenová... Mohla byste nám říct, co jste brali naposledy?"

Batsy do mě šťouchla. "Nevím, zapomněla jsem." Omluvila jsem se. Ani jsem nevěděla, o čem to mluví. Připadala jsem si jako ve snu.

"Dobrá, probereme si tedy něco z dějepisu. Co třicáté první století? Rozhodně má oblíbená část lidských dějin."

"Pane profesore, my ale máme fyziku." Řekla jedna dívka z nedaleké lavice velice zaraženě.

"Ano, řeknu vám tedy o něčem z dějin fyziky. Věděli jste třeba, že atom obsahuje přes dvacet milionů částí. Je to jako ruské matrjošky. Stačí jen přijít a kombinaci správných čísel a bum, rozletí se na kousky."

"A kdy byly objevené?" Zeptal se zrzavý kluk v první lavici.

"Poslední bude objevena roku 30 562 12. listopadu."

"Pane profesore, je teprve rok 2024. Nejste trochu na hlavu?" Zavtipkovala jedna z dalších dívek.

Opět se podíval na kapesní hodinky. Byly stejné jako moje, které jsem nahmatala v kapse.

"Mohl by mi někdo říct, kolik je hodin?" Zeptal se.

"Teď jste se díval na hodinky." Připomněla jsem, ale i tak jsem vytáhla hodinky do úrovně očí a otevřela je. "Je pět minut po osmé. Ještě čtyřicet."