This love is real // CAMREN

11

Pohled Camily

„Opravdu?" ptá se mě Lauren, držící mou dlaň pevně stisknutou. Stojíme opět před těmi dveřmi. Uvnitř se Normani a Ally ještě pořád snaží obhíjit náš vztah, ale marně. Mike, Linda a všichni ostatní se jim prakticky vysmívají do tváře. „Opravdu" odpovídám s jistotou v hlase. Je to rozhodnutí, které změní náš život, ale když jsem teď s Lauren, na ničem jiném nezáleží. Nikdy jsem si nemyslela, že může jeden člověk k druhému tolik přilnout, ale každým okamžikem se přesvědčuji o opaku. Jsem připravená převzít veškerou zodpovědnost a riskovat cokoliv, pokud budu mít budoucnost s ní. O nic jiného nestojím. Nic jiného nechci. Když jsem bez ní, je to jako bych snad ani nebyla. Pokud zažiju den bez toho, aniž bych s ní alespoň mluvila, ten den stojí za nic. I kdyby se stalo něco vážného anebo skvělého, nikdy nebudu schopná si to naplno užít, dokud se nesvěřím své přítelkyni. Znamená pro mě celý svět.

Vstoupíme tam a všichni ztichnou. Netrpělivě očekávají, co se bude dít. Zhluboka se nadechuji. „Chtěla bych něco říct." začínám a hned s prvním slovem cítím sílu, se kterou do toho jdu. „Přikazujete mi, abych skrývala lásku ke své přítelkyni. Můžete mi nakázat skrývat nedokonalosti svého těla, mou minulost, moje problémy. Ale lásku? Tu nejčistší věc, kterou tento svět zná? To ne. Na to zkrátka nemáte právo. Nechci, aby se mi tímto nadále komplikoval život, a proto jsem se rozhodla opustit Fifth Harmony."

Dlouho nikdo nic neříká, až nakonec Mike prolomí ticho „Myslíš to vážně?" „Tak vážně, jak to jen jde. Nechci mít s kapelou nic společného. Nebude se na mě vztahovat žádná smlouva. Prostě tu končím."

Domluvili jsme se a vše probíhalo relativně hladce. Samozřejmě jsem musela zaplatit odškodnění, ale vzhledem k tomu, kolik já i Lolo vyděláváme, to nebyl žádný problém. Holky to samozřejmě zaskočilo, ale budeme se vídat dál. Jsou sice naštvané, ale chápou nás, a to je hlavní, po chvíli se s tím smíří úplně a budeme se moct soustředit na budoucnost a minulost nechat za sebou.

„Jsem na tebe hrdá, lásko" chválí mě Lauren na hotelu. „Ano, taky jsem na sebe hrdá. Vlastně to byla asi nejodvážnější věc v mém životě. Teda hned potom, co jsem tě poprvé políbila, to už nejspíš nic netrumfne."

Hladí mě po zádech a líbá na krku. Za chvíli jsme už na posteli. Polibky se prohlubují a začínají být mnohem vášnivější, než kdy předtím. Otáčí mě a líbá mi záda. Klade mi jemné polibky na každičkou část páteře. Cítím, jak mi stahuje kalhotky a celá vlhká se začínám kroutit pod nátlakem slastného pocitu. Nepřestává mě líbat a zapojuje i ruce. Zasouvá do mě dva prsty a začíná přirážet. V tom ji ale zastavím a přitáhnu si ji k sobě. „Copak?" ptá se udiveně. „Ještě se nechci udělat" Pokračujeme v mazlení, ale za chvíli je stejně dole a během pár okamžiků už vzdychám a vydýchávám orgasmus.

Ráno mě probudila hudba linoucí se z koupelny. Šla jsem zkontrolovat svou úžasnou milenku a našla jsem ji, jak se polonahá kroutí do rytmu písničky. „Dobré ráno" usměju se po chvíli. „Krásné ráno i tobě, princezno." Věnuje mi polibek do vlasů.

Pohled Lauren

O půl hodiny později už scházíme dolů do hotelové jídelny na snídani. „Lauren, myslela jsi to vážně, to co jsi včera řekla?" ptá se. „Co přesně myslíš?" „Že bychom se k sobě mohly přestěhovat." „Jistě že ano, Camilo. Navíc se teď budeš víc věnovat malování, takže by sis zasloužila ateliér, co ty na to?" „Děláš si srandu," vypískla „to přece nemůžeš myslet vážně! Bože, já ... jsem vážně ráda." To mě trošku zaskočilo. Na okamžik jsem byla přesvědčená, že mi řekne, že mě miluje. Na tom ale nezáleží. Taky jsem jí to ještě neřekla.

„Kdy to teda uskutečníme?" ptám se, jakmile dorazíme na pokoj. „Byl to tvůj nápad. Na kdy jsi to plánovala?" Já to vlastně ani nijak neplánovala. Cítím se s ní tak nádherně, že mi to přijde jako samozřejmost. „Dnes nic v plánu nemáme, ne?" usmívám se. „Nevěřím, opravdu?" „Ano, není důvod čekat. Ani nemáme moc věcí, takže to nebude žádná velká dřina." Kouká se na mě hrozně vyjeveně. „Asi jsi zapomněla na jednu důležitou věc..." „Ano, a na jakou, prosím tě?" V duchu se směju, protože ona vůbec netuší, že tohle všechno jsem naplánovala. Nemá o tom ani ponětí, tak doufám, že jí to udělá radost. „No, nemáme kam se přestěhovat" šklebí se. „Vážně ne?" říkám, zatímco jí podávám malou krabičku obalenou červenou mašlí. Když to otevře, čelist jí spadne snad až na zem. „Řekni mi, že si děláš srandu!" křičí nadšením nad obsahem krabičky. Jsou to dva stříbrné klíče. „Jaká je adresa?" chce hned vědět. „128. a 5. Avenue, kousek odtud. Pěšky asi deset minut" odpovídám s blaženým úsměvem. „Jely jsme na Bali, koupila jsi nám byt na Manhattanu.. mohla bych tě snad milovat ještě víc?" Usměju se. Tohle jsem nečekala. Ne tak rychle. „Taky tě miluju, Camilo" objímám ji a líbám na čelo.