Pobertové a potomek Riddle

8.kapitola -coura

 Ve velké síni bylo živo, protože se náš žert už začal naplňovat, když jsme vešli tak jsme hned byli na zemi. To se nedalo vydržet ty jejich vyjukané obličeje. To se nám vážně povedlo. Po asi hodině jsme došli už k našim místům. No spíše se doplazili.

„Tak to se povedlo." Pověděl James.

„To jo prostě mám skvělé nápady." Řekla jsem a poplácala se na rameni. To kluky ještě víc rozesmálo.

„Víš, že máš docela velké ego." Prohlásil můj bráška.

„Já vím." Přitakala jsem mu.

„Ahoj Siriusi. Máš dneska čas." Zeptala se nějaká bloncka. Nahla se k němu a pošeptala mu do ucha. „a mohli bychom dělat i něco zábavnějšího." Bohužel jsem ji slyšela, protož jsem si sedla vedle něj. Můj grimas odpovídal za vše, proto se kluci zašli smát, jakmile mě viděli.

„Víš nemám čas dnes ani v bližší budoucnosti." Když tohle Tichošlápek řekl začala jsem se smát.

„ty se směješ čemu. Tomu, že tě žádný nechce?!" tak teď mě naštvala.

„Promiň zmalovaná nádhero, že jsem tak dokonalá, že nepotřebuji tunu šminek jako ty, abych vypadala jako člověk." To se všichni v naši blízkosti začli šíleně smát. „tak si dej odchod. Já totiž nepotřebuji, abych u kluka zapůsobila tím, že nemám nic ve výstřihu jako ty. Já totiž nemám o kluky nouze a nemusím se před nimi plazit jako laciná děvka." Ne rozhořčení bylo velké. „Jo a kdyby tě zajímalo proč nemá Siri čas tak, protože mě bude učit řehtavého Petra." To už se smáli asi všichni ona z rozhořčením odešla. „Prý nouze o kluky. To jsem vážně na tom tak žalostně?" optám se kluků.

„No nebylo by zrovna od věci zajít někdy na rande. Moc ses uzavřela před okolím." Pověděl mi brácha. Můj pohled spočil na Siriuovi. „Siri nechtěl bys zajít v sobotu do Prasinek. Moc to tu neznám a upřímně poprvé to chci spíše prošmejdit než tvrdnout u taškáře." Sirius mi trochu připomínal mě, když jsem dostala své první koště. Potom co jsem to navrhla. „Moc rád. Vše ti tam ukážu. Takže si vem pohodlné boty semnou se totiž nezastavíš." Usmála jsem se ještě víc, když souhlasil. Poté co jsem se koukla na kluky vypadali nějak moc šťastně. „co?" zeptala jsem se, protože ten jejich úsměv mě děsil. „Nic" řekli všichni na ráz. Nechala jsem to být.