Posel temnoty • Avengers [1] ✓

8.

*Cadence*

Nebyla to ani chvilka, co mi zřejmě někdo z těch tří dal injekci do ruky. Usnula jsem. Nevěděla jsem, co se semnou bude dít dál apod. Smířila jsem se s porážkou a budu v zajetí už navždy.

Probrala jsem se někde jinde. Opět s rozmazanými oči. Neviděla jsem nic. Zrak se ani trochu nelepšil. Štvalo mě to. Nikdy to nedošlo až takhle daleko. Bolesti jsem vždy tak nějak prožila, ale tohle bylo špatný. 

Když jsem rukama nahmatávala okolní prostředí, ucítila jsem pod rukama měkkou pokrývku, co byla na mně. Byla bílá a teplá. Neměla jsem sebemenší ponětí, kde jsem právě byla. Děsilo mě to a zároveň dodávalo pocit bezpečí. Konečně jiná postel, než byla ve věznicích, Hydře a nebo tvrdý stoly. Přišlo mi to fajn.

Čas od času se kolem mně mihla nějaká osoba a potom zase zmizela. Sekundy ubíhaly v minuty a ty zase v hodiny. Byla jsem na samotu prostě už zvyklá. Byla to moje dobrá kamarádka, ale kde byla právě Natasha? Proč nepřišla, aby si se mnou popovídala. Trochu se mi po ní stýskalo. Byla milá, příjemná a přátelská. Jen doufám, že to myslela všechno vážně.

Už jsem tam ležela nějaký tři hodiny. Já nudu prostě neznala. Občas jsem usnula a stále měla oči zavřené. Zůstanou i nadále.

*Natasha*

Odstranit nějaký bomby z budov byla docela hračka. Horší bylo to, že se ještě neozvala polovina týmu, co šla hledat ty atentátníky. Zůstal se mnou Bruce, aby jsme složili hlavy a zneškodnili bomby společně. Bylo jich celkem asi sedm.

Druhou část týmu vedl Steve, takže jsem nemusela mít tolik strach o jejich bezpečí. Pořád mě štval Tony. Nechápala jsem jeho inteligenci, že si musel zapálit před výjezdem. Věděl o tom a stejně...co dodat. Je to bohatý hovado.

Když jsme s Bannerem dořešili poslední bombu, opustili jsme menší budovu a vyšli rovnou na náměstí města. Bylo tu nezvyklé ticho a prázdno. Kam se všichni poděli?

Bruce se nervózně rozhlížel kolem sebe a mapoval očima každý kousíček terénu, zda se někde něco nepohne či tak. Rozhodně jsem neměla chuť se teď potkat s tím druhým chlapem. Nezbyla by tu pak ani cihla na cihle.

Začala jsem být ze všeho už znuděná. Zastavila jsem se na konci ulice s Brucem a dala si zápěstí před ústa.

„Kapitáne, tady Romanoffová. Ozvi se," promluvila jsem do vysílačky, co jsem měla zabudovanou v hodinkách pro agenty SHIELDu. Ostatní to měli jako sluchátka v uších, když potřebovali zrovna bojovat.

Čekala jsem minutu, dvě, tři. Nic.

„Tady Romanoffová, opakuji. Ozvěte se někdo," zopakovala jsem a začala panikařit. Nikdy se neopovážili se neozvat. Něco se muselo stát. Nedalo se to ani jinak vysvětlit. 

Podívala jsem se vyděšeně po Brucovi, který zřejmě nevnímal. Díval se stále na jednu budovu naproti přes ulici a vypadal zděšeně. Popošla jsem kousek dopředu a postavila se vedle něj. Zvedla hlavu k místu, kam se díval on a uviděla na jednom poschodí pohozený Clintův luk. 

„Bartone," vydechla jsem do prázdna před sebou a vyběhla k budově. Potom vyskočila na pár beden a následně se vyhoupla na kovové poschodí. Dalo se vysunout, ale momentálně bylo zaseklé. Vystoupala jsem až k místu, kde byl luk a vzala ho do náruče. 

Chvíli jsem si ho prohlížela a potom vzhlédla po schodišti výš. Byl tam HawkEyův toulec bez šípů. Strachem se mi svíral žaludek a doběhla i pro prázdný toulec. Po té sešla zpět a seskočila dolů.