Posel temnoty • Avengers [1] ✓

17.

*Steve*

Až budu zase moct chodit, tak to jen tak nenechám. Chci pro něj menší pomstu za všechno, co před těmi lidmi řek. Někdy bych se i přetrhal, abych ho dostal z nějaký ho maléru a on tohle? Nemám se na to prostě jen vykašlat a brát ho takovýho, jaký je?

Je to Tony Stark. Miláček médií a všech lidí ve státech. Nejde mu udělat něco jen tak. Vždycky by u toho chtěl obecenstvo. Někoho, kdo by to zdokumentoval, nebo to okomentoval nějakou vtipnou hláškou a potom by z toho mohla být skvělá historka. 

Zároveň jsem byl taky rád, že jsem byl pryč z tý základny. Bylo to tam příšerný. Všichni z Terrortoxu nebyli vůbec normální a ani ta žena, co nosila upnuté oblečky pro podívanou ostatních. Žít s vědomím, že by mě moje vlastní dcera neznala a plnila jen krvavé mise pro dobro podniku, bych nedokázal. 

Jakmile to všechno skončí, nemusí se přece Cadence o svojí matce dozvědět. Kdyby se třeba dozvěděla pravdu, mohlo by to změnit všechno. Postoj k nám, postoj k jejímu minulému životu a taky k původní práci. Přece jen pořád měla v sobě Red Skullovu krev...ale nevěděla to. A ani to, že její otec je někdo, kdo jí od první chvíle nesnášel. Nechápu jeho náhlou změnu názoru.

Když on, Rhodes i Thor odnesli s doktorem Cadence na sál, přišla pro mně sestřička, že se o mně postará. S pomocí druhých jsem se dostal do ordinační místnosti a tam se o mně postaral jiný doktor. 

Vyčistil mi a zašil řezný rány. Zkontroloval puls a všechno okolo. Ke konci prohlídky my naneštěstí řekl, že si mě pro jistotu ještě v nemocnici ponechaj. Moje radost ze svobody během pár vteřin pohasla. 

Doktor si procházel nějaký rentgeny a další. Nic strašnýho nenašel, ale i tak. Kdo by nechtěl mít pod kontrolou ve špitále New Yorskýho hrdinu? Asi každý. Já byl teda zásadně proti, ale nemohl jsem momentálně nic dělat. Moje nohy vyřadily službu a nemohl jsem se na ně ani postavit. Jakoby mi náhle ochrnuly.

Někdo zaťukal. Můj a doktorův zájem se zvedl, když vešla dovnitř sestřička a držela dveře přivřené mezi chodbou a ordinací.

„Přišla za panem Rogersem návštěva. Nevadí, kdybych ji sem pustila?" zeptala se opatrně pisklavým hlasem a stále byla v polovině dveří. Doktor se po ní rozmrzele podíval a nebyl rád, že musí odcházet od svojí práce, ale nakonec přimhouřil oči a vydal se ode mně pryč ke dveřím.

Bral to jako souhlas a společně se sestřičkou odešel. Dveře však nezavřely a po té se otevřely úplně tak, aby do nich mohl někdo vejít. Objevila se žena. Byla to blondýnka. V pracovním úboru a slušně učesaná. Však dobře známá, nebo alespoň doufám.

„Kapitáne," prohodila s pokýváním hlavy, když se po mně otočila při zavírání dveří a v rukou držela nějaký oblečení. Tak Agentka 13, jo? Kdo ji poslal, Fury?

„Sousedko. Co Vás sem přivedlo, že ste se stavila a zrovna do nemocnice?" usmál jsem se na starou známou Sharon Carterovou, která mi úsměv opětovala a šla blíž za mnou. Nejdřív si odložila na jednom lůžku svoji kabelku a šla za mnou s kusy oblečení.

Byl jsem vlastně zvědaví. Proč by sem jezdila, když byla naposledy ve Washingtonu D.C., kde jsme bojovali o SHIELD. Byla to docela dálka.

Nad mou otázkou se pobaveně zasmála a musela zavřít oči, aby se uklidnila. Položila oblečení vedle mně na pult, kde jsem tak nějak z poloviny seděl, jak mě kontroloval doktor. Po rukou jsem měl tisíce modřin od vpichů od hadiček a dalšího. Otlučený od těch hromotluků, když se mnou házeli o zem a podobně. Bylo toho hodně.