Posel temnoty • Avengers [1] ✓

15.

*Thor*

Celou dobu bez jediné přestávky jsem se pokoušel rozbít opevnění průhledné cely z neznámého materiálu. Clint to vzdal už dávno, ale já ne. Chtěl jsem zachránit našeho přítele. Dostat ho z jejich krutých spárů a společně všichni tři uniknout.

Nakonec i mé usilovné dobývání se ven skončilo a sedl si na chladnou zemi pode mnou. Při každém ohlédnutí  dokola se mi zamotala trochu hlava. Přecházel z tý cely zrak. Všude kolem dvou plně funkčních vězení byla tma. Místnost prosvěcovaly pouze kulatá akvária, ve kterých jsme celou dobu pobývali.

Když jsme za celou dobu měli štěstí, slyšeli jsme, jak si něco mezi sebou nepřátelé říkali na chodbách, ale vážně jen málokdy. Kupříkladu, jak bude pobyt Kapitána zde ještě vypadat, nebo jestli to už skončí. 

Přibližně před hodinou někdo šel kolem s někým a povídali si konečném umlčení Avengera, protože si to přála jejich paní. Hned na to zareagoval i lukostřelec v prostřední cele a zvedl hlavu od země, kde měl celou dobu sklopené oči.

Uběhla opět nějaká doba a začalo to. Rozezněl se poplach. Místnosti osvětlovalo červené blikavé světlo, které bylo natolik ostré, že nás oba donutilo se buď otočit a nebo zavřít oči. Lidé na chodbách křičeli, že je napadli. To byla dobrá zpráva pro nás. 

Našli nás...

Zazněl výbuch a od východu vyletělo nějaká věc. Brzy se přiblížila a my rozpoznali kovového muže, který přistál na zemi a díval se po všech třech celách. Na té prázdné, v které byl předtím Cap, se zastavil na pár sekund nejdýl. Potom zpět na nás.

„Ustupte trochu dozadu. Zkusím to prostřelit," vyšlo od něj a já s HawkEyem jsme vzápětí stáli na nohou a couvali co nejrychleji dozadu. Jakmile jsme se nalepili zády na stěnu co nejdál od přítele, vystřelil z obou natažených rukou na obě cely. Chvíli byl ve vzduchu kouř, ale nastal menší problém. 

Ty cely zůstaly nepoškozeny.

„Co to?!" zarazil se Tony a přistoupil blíž. Odklopil si helmu a vyjeveně na vězení civěl. Clint se odhodlal pohnout a šel na druhou stranu cely k němu. Opřel se o ní rukama a díval se přímo na Iron Mana.

„Jsou nerozbitné. Musíš najít jiný způsob, jak je vyřadit," poradil mu lukostřelec a Stark váhavě přikývl. Otočil se k nám zády a rozhlížel se všude kolem, zda by nenašel zdroj. Přimhouřil obě oči a potom si opět nasadil helmu. Zaznělo, jak si povídá s někým. Ta technologie, kterou stejně nikdy nijak nepochopím.

Zčistajasna se všechno kolem nás rozsvítilo. V místnosti s vězeními pohltilo světlo od zářivek na stropě nad námi. Zazněl přidušený smích a cely se začaly otevírat, neboli stěny se sesouvaly do země. Po pár sekundách zbyly jen holé placy pod námi a já s menší nejistotou vyšel vpřed. 

Nic se nepohnulo a my byli konečně volní. Tony stále zkoumal prostředí kolem něj a zřejmě nechápal, jak se to stalo. Byl vyvedený z míry. 

Něco seskočilo z výšky a přistálo to přímo uprostřed místnosti. Stála tam Widow a měla vybavení HawkEye. Takže ji nezajali! To bylo jedině dobře.

„Hádám, že tohle bude tvoje," na jejích rtech jí pohrával pobavený úsměv a s věcmi šla k Bartonovi. S menší obtíží si je převzal a toulec s šípy si pověsil na záda. Teď mě něco napadlo. Celou dobu, co jsem byl zavřený, jsem se nemohl dovolat kladiva. Nyní si ho mohu přivolat. Natáhl jsem ruku nad sebe a čekal.

Nikdo si potíže s tím, co právě dělám, nedělal. Iron Man přistoupil k Natashe a založil si ruce v bok. Skoro až vyčítavě, že mu sebrala skvělou chvilku se předvést.