Posel temnoty • Avengers [1] ✓

19.

*Steve*

„Mějte nohy v pohybu, ale zároveň taky v klidu ať je tolik nepřetěžujete. Známe se už dlouho, takže není vlastně co řešit," upozornil mě můj terapeut, co se mnou dělal cvičení pro moji skoro nehybnou dolní polovinu těla. Prý se to dá ještě zachránit, ale musím svalstvo v těle rozpohybovat.

„Jistě. Děkuju za pomoc," vděčně jsem se usmál a pozoroval ho, jak si bral svoji tašku a navlékal si ji na rameno. Naposledy se ohlédl, jestli něco nezapomněl a vydal se ke dveřím na odchod.

„Hezký zbytek dne, Kapitáne," s úsměvem zasalutoval volnou rukou a po té zmizel na chodbě se zavřením dveří. Ještě chvíli moje oči zůstaly na dveřích, ale potom jsem zamrkal a probudil se do reality. Vlastně jsem po celou dobu myslel na Sharon. 

Jak se asi má? Kde teď je? Nemohl jsem pustit z hlavy. To ona mi zařídila, aby mě pustili z nemocnice další den po tom. Nejdřív mě vzala k sobě a potom převezla do New Yorku, když se všichni z týmu přesunuli do Stark Tower. Cadence operaci přežila a tudíž reaktory fungovaly jak měly. To mě těšilo taky.

Moje myšlení přerušilo zabzučení mýho mobilu na zemi vedle mně a příchozí zpráva v něm. Natáhl jsem se pro něj, protože jsme cvičení dělali na zemi a vzal si ho ruky. Podíval se, kdo mi napsal a hned na to se šťastně rozzářil štěstím. Napsala mi Sharon, jestli by mohla večer za mnou přijet do věže.

Já proti nebyl. Byl jsem rád, že tu budu mít společnost, se kterou jsem si hodně rozuměl. Následně jsem jí odepsal:

„To by bylo fajn. Budu se těšit."

Odeslal jsem zprávu a potom položil mobil vedle sebe na původní místo, kde byl předtím. Těšil jsem se na ní. Byla nádherná. Její úsměv vždy zářil a nešlo se na něj vynadívat.

Někdo zaklepal. Já pozval dotyčnýho dál a probudil se ze svýho zasnění. Ve dveřích se zjevila Natasha a byla veselá. Já ji uvítal taky veselým výrazem, abych jí ho opětoval a čekal, až vejde dovnitř. 

O kousek ustoupila dál a dívala se do chodby vedle sebe. Objevila se drobounká Cadence s česanými do culíku, s modrými šaty a přes ně přehozený bílý slabší svetr, který neměl zapínání. Zároveň zakrýval její hubené paže, co měla.

Vypadala dokonale, jen by to chtělo jiný výraz. Tvářila se nijak. Stále měla ten ledový, nic neříkající výraz, který by každýho jen odradil se s ní bavit. Stále jsem jí však byl vděčný za záchranu života, že pro mně do tý vody skočila i přes to, že věděla o svých problémech s reaktory v zádech. Nyní je už nemá a bude to snad všechno lepší...až na to s SHIELDem a několika státy.

„Nerušíme?" řekla místo toho Tasha a já zavrtěl hlavou. Přesunul jsem se dozadu ke svojí nižší posteli zády. Nahmatal rukama matraci a se zapřením rukou se na ni vyšvihl nahoru. Moje ruce měly pomalu větší sílu než nohy, ale to se musí časem změnit. 

Stále jsem se díval na obě holky, které pořád stály u dveří. Natashe to už přišlo zřejmě blbý a jednou rukou dotlačila Cadence dovnitř, aby mohla zavřít dveře. Cadence se po ní nechápavě podívala a Nat jí naznačila něco očima. Nějaký gesto, nebo tak něco.

Vlastně jsem byl doopravdy zvědaví, co Cadence konečně řekne. Mluvila takovým slabším hlasem. Byla trochu jako dítě, ale dospělé. Potřebuje jen trochu času, aby se z toho dostala. Nejdřív věznění na helliarieru a teď je tady. Je to všechno hrozně rychlé.

Fury byl na ní opravdu tvrdý. Uvědomil jsem si to až při tom boji v Oslu, kde mě potom omráčili a potom tak i Thora s Clintem. Ta zpráva do SHIELDu byla jediná možnost, jak jí zachránit. Byl to Tony. Teď ještě ke všemu vím, že je její biologický otec a neví o tom. Ani ona ne. Není už na čase to říct?