Posel temnoty • Avengers [1] ✓

48.

*Cadence*

Venku začala přestřelka. Hned na to se plocha celá zatemnila velkým stínem a ti, co mě hlídali se šli podívat, co se stalo. Roztřesená jsem seděla pořád na tom místě, jako předtím a čekala, až přijde řada na mě. Měla jsem úkol, ale stále jsem ho ještě nemohl splnit, protože dotyčný nedorazil. Místo toho podle informací dorazili Avengers, kteří mě předtím drželi v zajetí. Byla jsem z toho v šoku, držela jsem se v klidu.

Jakmile z kabinky vyšli tři vojáci, okamžitě ve vchodu sem padli na zem mrtví, protože je někdo z venku postřelil. Dostala jsem strach a chtěla pryč. Proto jsem se okamžitě postavila, ale další dva vojáci, co mě hlídali, mě okamžitě zachytili a dotlačili zpět na místo. Vyděšeně jsem se po obou a jejich odpovědí byli střelné zbraně, co mi namířili na hlavu. Nechtěla jsem zemřít, tak jsem nedělala zbytečnosti. 

Musela jsem počkat a potom jí na věc. Nebo si mě odvedou sami. Co když si mě ale odvedou třeba nepřátelé? Zase mě zajmou a nebo po případně i zabijou? Měla bych přestat myslet na to horší a jednat. Musela jsem se před matkou ukázat v tom lepším světle. Nesmím pořád brečet jako malá holka a bojovat o život. Pro mě to v Terrortoxu ani nic jinýho neznamenalo.

Ozval se výstřel. Nejdřív jsem nevěděla odkud šel, ale potom se u mě skácel k zemi jeden z vojáků s prostřelenou hlavou. Ucukla jsem sebou při pohledu na něj a podívala po prostřeleném oknu letounu kousek ode mě a druhého vojáka. Ten okamžitě vyběhl k východu, kde přeskočil další mrtvé a šel se podívat, odkud to šlo. Nemělo dlouhého trvání a další výstřel sejmul i jeho, než stihl zamířit. 

Všichni mojí strážci byli mrtví. Já zbyla. To si přijdou i pro mě, nebo o mně nevěděli? Začala jsem se bát ještě víc a ztrácela kontrolu nad svýma myšlenkama. Nechtěla jsem zemřít. Ještě ne, když jsem si ze života nepamatovala a jediný střípek. Bylo to strašné, ale zároveň byla ráda, že jsem si nepamatovala tu hroznou minulost. Být někde zavřená půl roku...už nikdy.

Chvíli jsem ještě čekala. Když se nic nedělo, opatrně jsem se postavila a vydala se k východu. Při cestě jsem překročila mrtvá těla vojáků a ohlédla se za roh kabinky. Nikdo sem už nestřílel. To znamenalo, že jsem mohla v klidu ven a schovat se jinde. Tady už bezpečno nebylo, protože byla otázka času, kdy by sem někdo přišel a našel mě tu. Nechtěla jsem zbytečně riskovat.

Prošla jsem zničeným vnitřkem trupu letounu a po té šla k otevřeným dveřím. Pohlédla jsem na plochu letiště, kde pobíhali vojáci Terrortoxu a jiní. Potom jsem se podívala nahoru a uviděla obří létající stroj v podobě lodi. Byl neuvěřitelně obrovský. To on vytvářel nad letištěm ten velký stín. Bylo to fascinující, ale byl nepřátel. To mě docela hned na to znepokojilo.

Ještě jsem se naposledy rozhlédla z letounu po ploše a uviděla poletujícího střílejícího stříbrnýho robota a nějakýho černocha, co byl na druhé straně. Uprostřed nějaký kluk, co kolem něj sálala elektřina. Přistávali sem i jiné Jety, než ty naše. Měly ve znaku orla. To byl zřejmě SHIELD, ale kde byl jejich vůdce? Ani jsem nevěděla, jak vypadá.

Už jsem nechtěla nadále čekat a z letounu seskočila na zem pod ním. Okamžitě jsem vyběhla k jinýmu letounu na druhé straně letiště, který ještě nebyl poničený. Ty ostatní už buď přišli o křídla, měli prostřelený trup apod. Prostě na odpis. Naštěstí jich bylo na základně ještě dost, takže se na ztráty tolik ohled nebral. 

Utíkala jsem co nejrychleji jak moje nohy dokázaly. Byla jsem vyděšená k smrti. Zároveň jsem se ohlížela, nebo dívala nad sebe, zda mě někdo neviděl. Nechtěla jsem padnout do rukou těch druhých. Znovu už ne. Patřila jsem k Hydře. Nic jiného ani můj život neznamenal.