Posel temnoty • Avengers [1] ✓

36.

*Steve*

Nevím ani kolik jsem tam byl hodin, ale pomyslel jsem si, že by to už mohlo stačit. Skoro po dvou hodinách a ani jednom nerozbitém pytli, protože jsem ze sebe víc dostat prostě nedokázal. Protože se kdykoliv přede mnou místo toho v mých myšlenkách objevila jedna z holek a místo toho, abych od sebe pytel odrazil, udeřil mně. Lépe řečeno. Vše, co jsem ze sebe dostal, se mi zase vrátilo.

Nechal jsem to být a cestou ke sprchám si odmotával kusy látky z rukou. Ty jsem potom pohodil na lavici vedle dveří do koupelny a tam se osprchoval. Potom jsem látku zase zvedl a odnesl ji i s oblečením do skříně. U toho jsem pociťoval lehké bolesti hlavy, ale to brzy zase přešlo.

Zase v původním oblečením, co jsem sem přišel, jsem se vydal k výtahu. Ten se však začal otevírat a objevil se někdo, koho jsem nijak vidět zrovna nechtěl.

Stál přede mnou Stark a probodával mě doslova pohledem. To jsem tak nějak ignoroval a chtěl ho obejít, ale zastavil mě nataženou rukou, tak jako předtím Natasha. Nechápal jsem, co ode mně chtěl. Potom mi to však došlo.

Někdo nás s Cadence viděl? Někdo mu řekl, že jsem s ní mluvil. Že jo?

Nijak se na to ale netvářil. Zatímco já se tvářil zaraženě, on mě dotlačil před sebe, aby mě měl před sebou. Nevěděl jsem, co ode mně chtěl, ale Cadence se to zřejmě netýkalo, jinak by už dávno spustil. Takhle ho nějak znám.

„Nepřišel jsem ti vyhubovat kvůli tomu včerejšku. Jsem tu kvůli něčemu jinému," ušklíbl se a založil si ruce na hrudi. Choval se ke mně, jako k dítěti. Co z toho měl?! Nemohl jsem však říct nic, co by ho odradilo, protože mě zrovna nic nenapadlo.

Zůstal jsem v klidu a čekal tedy, co chtěl. Měl jsem čas, ale ztrácet ho se Starkem? To se mi moc nechtělo.

„Týká se to těch pokusů, když váš Terrortox posledně zajal. Bruce dokázal pomocí zvukové stopy rozluštit další věci ohledně toho a taky něco z tvojí a Cadenciny krve. Můžu ti pouze říct, že je zlí akorát tak pro tebe," jeho pobavený úsměv zmizel a já na to nijak nereagoval. Aha...a co já s tím? Jestli tohle byl důvod, proč mě Cadence tak přitahovala, tak jsem měl už alespoň vysvětlení.

Ani jsem nepřemýšlel nad tím, co by mohlo být tak zlí pro mně. Cadence si už vším prošla a teď by to čekalo mně? To je už přece jen jedno.

To je všechno? Můžu jít teda domů?" podíval jsem se po otevřených dveřích výtahu za ním a naznačoval mu zároveň, jestli by mohl uhnout. Chvíli vypadal zaskočeně, ale nakonec se posunul a já mohl projít kolem něj.

Vešel jsem do výtahu a s ním sjel do garáže a tam si vzal svoji motorku, abych se mohl vrátit zpět domů. Přemýšlel jsem nad tím, jak mohl o mně vědět a potom jsem došel k jednomu závěru. J.A.R.V.I.S. Jak jinak.

Ani jsem nepostřehl, že cesta utekla tak rychle a byl jsem před našema bytovkama. Uložil jsem si vozidlo do podzemní garáže pro všechny, kdo tam bydleli a vydal se po schodech nahoru do obytné části. Tentokrát jsem už klíče měl, takže jsem neměl sebemenší problém si odemknout a jít dovnitř.

Očekával bych, že by mi padla kolem krku Sharon, ale nebyla doma. Naštěstí. Potřeboval jsem být sám. Na Cadence se mi povedlo od doby, co mě v posilovně přepadl Tony, nemyslet. Byl jsem za to rád, ale zároveň mi to bylo i líto.

Cadence je přece jen Avenger. Uvidím se s ní ještě několikrát a to bych měl před ní neustále utíkat, aby mě to nechytlo zase? Nejde to donekonečna. Musím se s tím poprat a zůstat s Sharon. To ona je ta pravá.