Posel temnoty • Avengers [1] ✓

35.

*Cadence*

Při příchodu do mýho bytu jsem Zacovi ukázala všechno, co mohl. Vlastně jsem ho v ničem neomezovala, ale zakázala jsem mu jediné. Chodit do mýho pokoje, protože tam zaprvý byl bordel jak v bordelu a bylo tam moje útočiště.

Zac to vzal v pohodě a domluvili jsme se společně, že bude spát na gauči. Ten byl naštěstí rozkládací, takže sloužil jako postel pro návštěvy. On se stal mým spolubydlícím na nějakou dobu. Nevadilo mi to. Byla jsem ráda a Spike taky, protože měl konečně i jiného kamaráda.

Jak tak hádám, tak se dnes v noci už psa v posteli nedočkám. Nevadí, alespoň se už konečně nebude nikdo kolem mně roztahovat a já se konečně v klidu vyspím.

Zamířila jsem rovnou do kuchyňky a chystala se připravit něco k obědu. Sice ještě bylo brzy, ale já měla pořádný hlad jako vlk. Zac zůstal se Spikem v obýváku a hrál si s ním.

Našla jsem si v lednici ještě jídlo, co jsem měla navařené z předešlého dne a to si vyndala. Zapékané těstoviny se sýrem. Ta nejlepší volba, co se mi mohla zatím naskytnout. V ohřívací misce jsem jídlo strčila do ohřívací trouby a šla do obýváku za těma dvěma se zeptat, zda by Zac taky něco nepojedl.

Jakmile jsem přešla práh mezi kuchyní a obývákem, Zac se na mně otočil a byl docela veselí. Zarazilo mě to a potom jsem se podívala na Spika, který ležel nehybně na zemi.

Vytřeštila jsem vyděšeně oči a myslela, že se mu něco stalo. Že mu Zac něco udělal, ale vzápětí na to kamarád zareagoval a mávl nad Spikem rukou. Hned na to Spike zvedl hlavu ze země a jako na povel se postavil na všechny čtyři ze země.

Stále jsem se nechápavě na oba dívala a očekávala vysvětlení. Zac se postavil na nohy z klečení a pobaveně se šklebil na můj vyděšený výraz, který vzápětí přešel do uraženého.

„Nevěděl jsem, že Spike umí dělat mrtvého," pokrčil rameny a moje obočí vyjelo nahoru. Takže můj pes uměl povel? To jsem ani nevěděla. Kdopak ho to asi naučil? Že by Clint nebo někdo jiný?

Založila jsem si ruce na prsou a opřela se zády o klenbu ve vchodu do kuchyně. Zůstala jsem zticha i přes to, že jsem chtěla něco namítnout, ale neřekla jsem nic. Sledovala jsem, jak se budou události rozvíjet dál, ale to bylo zřejmě zbytečné.

Spustila jsem ruce podél těla a protočila očima.

„Přišla jsem se tě zeptat, jestli nemáš hlad. Mám v lednici ještě těstoviny, co by potřebovali dojíst," řekla jsem v klidu a čekala na jeho odpověď. Zac se stále usmíval a potom pohladil psa po hlavě, co k němu přišel blíž.

„Jasně. Dám si taky," odvětil a já souhlasně přikývla. Otočila jsem se na podrážce a vydala se zpět do kuchyně. Zrovna se ohřála první dávka a teď ještě tu druhou.

Sehnula jsem se ke skříni zabudované v lince a vyndala z ní další ohřívací misku. Do tý jsem nandala další porci a opětně to dala do trouby na dvě minuty. Ucítila jsem v tu chvíli něco velkýho u nohou. Tlačil se ke mně Spike a díval se nahoru k lince, jakoby čekal, že z ní něco samo seskočí přímo do jeho tlamy. Jenže my nebyli v pohádce, ale on si to bohužel neuvědomoval.

„Copak, hochu. Něco bys chtěl?" usmála jsem se na svého velkého huňatého mazlíčka, který vzápětí souhlasně zaštěkal, jakoby mi rozuměl. Měl už prostě nacvičené, že když je oběd, tak něco dostane. Proto jsem měla po ruce ve vrchní skříni krabičku se suchary, pro kterou jsem se natáhla, ale nedosáhla na ní. Jak to?

Objevila se tam jiná ruka a ta mi ji pomohla sundat. Objevil se za mými zády Zac a držel v rukou krabici se suchary pro psa. Tu mi podal a já zůstala zaskočená.