Posel temnoty • Avengers [1] ✓

18.

*Cadence*

Občasné pípání přístroje přehlušilo ticho kolem mně. Všechny bolesti v těle ustály a já si pomalu začala myslet, že jsem to nepřežila. Nevěděla jsem, jak jsem se náhle dostala jinam. Naposledy si pamatuju, jak jsem vytáhla Kapitána z vody a potom upadla do bezvědomí.

Přežila jsem. Reaktory byly zřejmě na svých místech. Opět bylo ticho a já z toho byla trochu mimo. Vždy jsem byla zvyklá na okolní rozruch, ale teď tu nikdo nebyl. 

Rozlepila jsem oči a pohlédla tak do přímého světla reflektoru nade mnou. Trochu jsem pokrčila oční víčka, protože jsem ho nečekala a dala hlavu trochu na stranu. Kolik je? Jak dlouho jsem tu už ležela a jak jsem se sem vlastně dostala?

Nikdo mi ty otázky jen tak zřejmě nezodpoví. Musím počkat a potom se uvidí, co bude dál. Na chodbě mimo pokoj se ozvaly kroky. Patřily jedné osobě, která vzápětí začala otevírat dveře a ty zůstaly napůl otevřené.  

Posadila jsem se zapřením rukou vedle sebe z každé strany a pohlédla směrem na dveře. Čekala jsem, kdo z nich vyjde. Nakoukla dovnitř žena a byla to Nat. Podívala se po mně a já po ní. Já byla celá zmatená a ona se trochu usmála.

„Tak co? Je to už lepší?" zeptala se a zavřela dveře za sebou, když vešla dovnitř. Šla za mnou a postavila se bokem k posteli, jakoby mi naznačovala, jestli by se mohla posadit ke mně. Já bez námitek odsunula nohy trochu na stranu a usadila se ke mně.

Stále jsem jí neodpověděla. Upírala na mně zelené oči, které byly netrpělivé a zároveň starostlivé. Poslední dobou si s týmem užila hodně, ale tohle bylo asi nejhorší. Zároveň jsem byla však ráda, že za mnou přišla. Scházela mi.

Malým kývnutím jsem jí naznačila odpověď a potom se pohledem odvrátila jinam. Nahrnuly se mi do očí slzy s vědomím, že mi pomohli i přes všechno, co se stalo. Stále se mi tomu nechtělo věřit. Svět by mohl být pro mně mnohem lepším místem, než předtím. Terrortox už nemusí být mou budoucností, tak jak mi to denně vtloukali do hlavy.

Zkoulela se mi po obličeji malá slza, kterou jsem si zpětnou reakcí okamžitě setřela hřbetem ruky. Na mojí levé ruce si ocitla jiná a po té si mě při otočení na Natashu přitáhla do přátelského objetí. Položila jsem hlavu na Natashyno rameno a nechala samovolně stéct slzy z očí dolů.

Agentka mě konejšivě hladila po zádech a druhou rukou držela v místech za krkem. Pomohla mi už hodně. Její přítomnost mi dodávala vědomí bezpečí, ale bylo už načase postavit na vlastní nohy a začít žít normálně, i když to možná nikdy nebude zcela možný.

Nevěděla jsem, jak jí to vynahradit. Stále po mně určitě šel SHIELD a jen tak se po městě procházet sama nebudu. Zřejmě se mnou někdo vždycky bude, aby mě kontroloval. Nevěřila jsem pořád ani sama sobě. Nikdy nevím, kdy se ve mně něco probere. Nějaká zloba...

„Díky, že si zachránila našeho parťáka. Hodně to pro nás všechny znamená," zašeptala rudovlasá agentka na mých zádech a já se trochu vzepřela, abysme se mohly vzájemně odtáhnout od sebe. Podívala jsem se jí do očí a potom ty svoje opět sklopila dolů. Skousla spodní ret a povzdechla si.

„Nemuselo se mu to stát. Všechno to bylo jen kvůli mně," trochu jsem zaprotestovala a Nat veselý spadl výraz. Odsunula jsem se od ní a spustila svoje nohy z postele dolů. Natasha mě nechápavě chvíli pozorovala a když jsem se chtěla postavit, zadržela mě. 

Uraženě jsem se na ní podívala a vytrhla se. Trochu jsem zakolísala na vlastních nohou, které ještě tolik neposlouchaly a popošla pár kroků dopředu, abych to vyrovnala. Chytila jsem se protilehlé zdi a dlaněma se o ní opřela. Oddychla jsem si a opřela se o ní zády čelem k Natashe.