Posel temnoty • Avengers [1] ✓

46.

*Natasha*

„Je to tady? Dlouho jsem tu nebyla," zeptala jsem se pro jistotu Steva v autě, když jsem s autem zastavila před jedním z panelových domů, co jich bylo v New Yorku plno. Nechala jsem ještě běžet motor a podívala se po Capovi, co seděl vedle mně na sedadle spolujezdce.

Podle zjištění chvilkového pozorování bylo poznat, že nebyl zrovna ve svojí kůži, když byl tady. Zřejmě tu nebyl poprvé a proto byl z toho rozhozený natolik, že ani nevnímal a díval se před sebe.

Taky jsem Cadence postrádala, ale možnost jí najít bude hodně malá. Jestli se nám jí podaří najít, tak to nebude zkrátka hned a toho jsme si vědomi všichni. Jestli jí teda vůbec najdem...

„Steve?" zkusila jsem to znovu, abych upoutala pozornost a probudila ho z transu. Voják se mírně otřásl a s výdechem zaklonil hlavu do sedačky za sebou.

„Promiň, jen...zamyslel jsem se," podíval se po mně a já na to souhlasně přikývla. Chápala jsem, proč byl mimo. To, co se mi z něj podařilo vypáčit bylo prostě víc, než jsme ke Cade cítili my. Bylo to naprosto normální a jak to tak vidím, tak budu muset za Sharon později jet já, protože ten ze sebe před ní nedostane ani slovo.

Ať se SHIELD i ostatní snažili jak jen mohli, bylo to marné. Sice jel Rhodes za ministrem vnitra, ale k čemu nám to bude? Nebudou přece vyhlašovat pátrání po někom, kdo jim není nijak užitečný. Zůstali jsme na to prostě sami. Musíme se s tím smířit a postupovat podle svého.

„A...je to tady. Dojdu pro Spika a hned se vrátím," s tím si odepnul pás a vystoupil z auta. Pobaveně jsem se ušklíbla nad tím, že se neměl do bytu jak dostat, protože klíčky jsem měla já. Též jsem si odepnula pás od sedačky a vystoupila si z auta.

Hned jsem se vydala za ním, když mířil do jedné z budov na ulici a vystupoval zrovna po schodech ke vchodu. Okamžitě jsem se za ním rozeběhla, abych ho ještě stihla a ubránila ho před zklamáním.

„Počkej...máš se vůbec jak dostat dovnitř?" zastavila jsem ho až před schodama do dalších pater. Zaraženě se na mně otočil a nechápal, o čem jsem mluvila. Zřejmě a nebo ano, ale nebral to v úvahu. Vždycky se do všeho tak nějak vrhal po hlavě.

Nikdy se před ničím nezastavil, i kdyby to mělo stát jeho život. Pohodička...

„Nějak si poradím," odsekl mě a už začal stoupat do dalšího patra bez toho, že by na mně čekal. Podle svýho úsudku jsem si řekla, že se semnou o tom bavit nechtěl, ale já ho v tom jako parťáka nechat nechtěla. Přece jen před nedávnem byly dveře se zámkem jeho další největší nepřítel.

Protočila jsem očima a po schodech ho následovala až do patra, kde by měla mít Cadence byt. Rozhodně jsem se nevzdávala předem a chtěla ho zadržet, než zničí dveře od bytu. Rozhodně by mu za to Cadence později nepoděkovala a ještě by byl Steve považován za zloděje.

„Ale já mám pro změnu něco, čím se dovnitř dostanem," prohlásila jsem za jeho zády a vytáhla z kapsy kabátu menší svazek klíčů, co patřil Cadence. Jakmile svazek zachrastil, Steve se po mně ohlédl a zůstal zaskočeně civět na klíče v mých rukou.

„Kde...odkud je máš?!" vyhrkl podrážděným tónem a já prošla kolem něj jakoby nic. Začala jsem hledat správný klíč a potom ho zasunula do zámku u dveří.

„Raději jsem se ještě před příjezdem policie poohlédla na místě činu. Našla jsem na zemi Cadencinu kabelku s věcmi a našla v ní ty klíče. Došlo mi, že se později budou hodit a tady to máš," vítězoslavně jsem se usmála a otočila klíčem v zámku. Ozvalo se cvaknutí, což naznačovalo, že se dveře odemkly a my mohli dovnitř.