Angel (HP FF)

2. Neobyčejně obyčejná

Sedla jsem si na schodek a přitáhla si na klín kočku. Nespokojeně mňoukla a já jsem ji podrbala pod krčkem. Podívala se na mě skoro jako by říkala "tímhle sis to trochu vyžehlila" a spokojeně se mi rozvalila na kolena. Drbala jsem ji na hlavince a spokojeně si povzdychla. Když jsem si vzpomněla na dny předtím, byl tohle po dlouhé době ten nejnormálnější den. Je to tak týden, co mi teta oznámila velkou novinku. Nejspíš jí tehdy žalovala slečna Popinsová, moje učitelka. Svedli na mě, že jsem obarvila vlasy Julietě Handersonové na tyrkysovo. Zavolala si mě tehdy k sobě do pokoje.

"Teto, já to ale nebyla. Jak bych to mohla udělat. to by muselo být kouzlo," snažila jsem se obhájit ještě než teta něco řekla. Při slově kouzlo sebou cukla a na čele se jí objevila hluboká vráska.

"Ono to ale bylo kouzlo, Angel," řekla to tak potichu, že jsem jí skoro neslyšela. Skoro. Nervózně jsem se zasmála. Teď jsem neměla náladu na vtípky.

"Bylo to kouzlo, Angel. Jsi čarodějka," vyhrkla najednou. Nesmála se, naopak byla naprosto vážná. Že by to nebyl vtip?

"Myslíš to vážně?" zašeptala jsem nevěřícně.

"Naprosto. všechny ty divné věci, co se ti děly, byly kouzla. Už odmalička si dělala různé divné věci. Jsi neobyčejná. Stejně jako tvoji rodiče." Při slově "rodiče" jsem zbystřila, nestávalo se často, že by  o nich teta mluvila.

"Moji rodiče?"

" Ano, oba byli kouzelníci.  A položili za tebe život. To víš. Moc tě milovali. Všechno by dali za to, aby teď mohli být s tebou"

Kočka mi zaryla drápky do nohy a slastně se protáhla. Pohladila jsem ji po hřbetě a ona se smotala do klubíčka a spokojeně zavřela oči. Kéž bych i já mohla takhle klidně spát. Na mé jedenácté narozeniny mi přišel dopis. Byla jsem přijata do kouzelnické školy. Do Bradavic. Tenkrát mi konečně došlo, že je to všechno pravda. Jsem čarodějka.

Najednou jsem z domu zaslechla prásknutí. Kočka se lekla a okamžitě se rozběhla pryč. Rychle jsem vstala a šla se podívat do domu. Snad se tetě nic nestalo. Oddechla jsem si, když jsem ji slyšela. Ale něco bylo špatně. Buď si povídá sama se sebou a nebo je v domě ještě někdo jiný.

"Jsi její kmotr! Jeden z mála, kteří jsou ještě naživu. Musíš při ní být." Znělo to trochu, jako by toho neznámého obviňovala. Zůstala jsem schovaná za dveřmi a poslouchala dál.

"Ale Emmo, já nemůžu. Nemůžu mít přece na starosti dítě." odpověděl ten druhý.

"Sakra, Remusi! Já po tobě nechci, abys ji vychovával. Na to ji mám moc ráda. Nechci ti ji hodit na krk. Jen chci, aby měla někoho, kdo jí vysvětlí ty kouzelnické věci, když já nemůžu," povzdychla si a dodala : " a Angel už není zas tak malé dítě."

"Angel?" slyšela jsem v jeho hlase náznak pobavení a nechápala proč.

"Vezmeš ji na Příčnou ulici. Nakoupíš s ní věci do školy," oznámila mu teta prostě.

"Dobře," kapituloval nakonec Remus.

"Odporovat mé tetě by stejně nemělo smysl," prohlásila jsem a vystoupila ze svého úkrytu. Remus na mě chvilku zíral a já se bála, že mu upadne spodní čelist. Pak párkrát zamrkal a vzpamatoval se.

"Ahoj Angel. Rád tě poznávám," mile se usmíval a postoupil krok ke mně s nataženou pravicí. Nesnáším tyhle zdvořilostní gesta, ale projednou jsem to zkousla a podala mu tu svou.

"Angel, " promluvila teta, " tohle je Remus Lupin, nakoupí s tebou vše do školy."

"Už jsem slyšela," ušklíbla jsem se, "bude mi velkou ctí s vámi strávit odpoledne, pane Lupine," naoko vážně jsem se uklonila. 

"Myslím, že Remus bude stačit. Koneckonců, jak jsi jistě slyšela, jsem tvůj kmotr," usmál se na mě. Našlo by se jen málo chvil, kdy se neusmíval.

Potom mě ale vyšoupli z místnosti. Že prý potřebují něco nutně probrat. Samozřejmě jsem si zopakovala svoji špionáž. Ale nebylo mi to nic moc platný. Slyšela jsem akorát jedno slovo. Harry.