Angel (HP FF)

11. Vánoce

 Po škole jsem vždycky chodila za Hagridem. Rád si se mnou povídal o zvířatech a já hltala veškeré informace o podivuhodných tvorech, kteří mě fascinovali. I když Hagrid hudroval, že bych neměla vycházet z hradu, když se tu teď potlouká Black. Ale já si nemyslela, že by Blackovi šlo zrovna o mě.

"Black je nebezpečnej šílenec, není zrovna chytrý se tady potulovat samotná. Říkám to i Harrymu, ale jak kdybych mluvil s tlustočervem. A dost, nechci se vo tom už bavit. Poď se podívat, mám tady moc zajímavý potvůrky." U Hagrida bych mohla strávit celé večery, ale on trval, abych odcházela za světla a i tak mě doprovodil až k bráně.

Dneska byl první den Vánočních prázdnin, ale já jsem ještě ve škole, protože se vracím domů až s Remusem, který tu musel ještě jeden den zůstat. Rozhodla jsem si dopřát dlouhý spánek, protože spaní není nikdy dost. Pod peřinou bylo teploučko, Číča mě zahřívala svým kožíškem a já byla spokojená. Vstala jsem až těsně před obědem. Po obědě jsem si to tedy šlapala cestičkou ve sněhu k Hagridovy a těšila se na Vánoce. Když jsem ale došla ke dveřím, uslyšela jsem podivný kuckavý zvuky. Nejistě jsem zaklepala. Dveře se rozrazili a mně se tedy naskytl výhled na ubrečeenýho Hagrida, který smrkal do velkýho kostkovanýho kapesníku.

"K-klofana odsoudili na smrt," vysoukal ze sebe zoufalým hlasem Hagrid. O Klofanovi jsem samozřejmě už slyšela, Malfoy při každé příležistoti připomína, že má zraněnou pracičku. Můj plán na zbytek dnešního dne byl tudíž jasný, utěšovat Hagrida a přemýšlet, jak by z toho šlo vybruslit.

Sotva se začalo smrákat, objevil se tu Remus. Rozloučila jsem se s Hagridem a pohladila Klofana po hlavě.

"Nešlo by pro Hagrida něco udělat?" zeptala jsem se Remuse, zatím co jsme šlapali zpátky k hradu.

"Pan profesor Brumbál se snaží pomoct jak může. Obávám se, že nikdo jiný s tím nic nezmůže. Je mi líto Angie, přeci jen je to celá školní rada, jsou to moc vážení lidé," smutně si povzdechl a já s ním.

Teta by mě nejradši umačkala. Pořád dokola mi opakovala, jak jsem jí moc chyběla a jak je ráda, že jsem doma. Já byla taky ráda, milovala jsem Vánoce a k nim prostě patří domov. Remus nás hned večer opustil a já ani neměla moc energie, takže jsem usla skoro okamžitě, když jsem se dotkla postele.

Druhý den ráno jsme zdobili stromeček a já se snažila nasadit špici, ale nemohla jsem tam došáhnout. Samozřejmě bych si mohla pomoct kouzlem, ale to by nebylo ono. A navíc mi od včerejšího večera vrtala hlavou jedna věc.

"Teto!" zavolala jsem, " nemohl by s námi být na Vánoce Remus?"

"Jak tě to napadlo Angie?" Teta se zastavila uprostřed pohybu a zírala na mě.

"Nechci, aby byl sám," nevinně jsem se usmála.

"No, asi bych nebyla proti. Ale nevím Angie, třeba o to nebude stát." Pokrčila jsem rameny a běžela si do pokoje pro papír a pero.

Mému přesvědčování samozřejmě nemohl odolat ani Remus, a tak to byl nakonec on, kdo na náš vánoční stromeček nasadil špici.

---

Vánoce už sice máme za sebou, ale kosa je venku pořádná, takže aspoň to je trošilinku tématický :-D