Angel (HP FF)

17. Turnaj tří kouzelníků

"Smrtijedi na mistrovství světa," mumlala rozčíleně paní Weasleyová, když mi ošetřovala ruku, kterou jsem si parádně sedřela až k loktu když jsme se schovávali v lese. Byla jsem s dvojčatama a s Ginny, ostatní jsme našli až když bylo po všem. Ihned jsem napsala tetě dopis, že jsem v pořádku a poslala ho po Ronově sově, Pašíkovi. Bylo mi jasný, že se to dřív nebo později dozví a bylo lepší, když se to dozvěděla ode mě a zároveň věděla, že jsem v pořádku.

"Děkuju, paní Weasleyová," zamumlala jsem, když paní Weasleyová dokončila kouzlo a seskočila jsem z kuchyňského stolu, na kterém jsem seděla. Ze stolu jsem si vzala jednu sušenku od paní Weasleyové a vyběhla ven, kde kluci hráli famfrpál.

Celý příští týden odcházeli pan Weasley a Percy brzy ráno do práce a vraceli se až pozdě večer. Já jsem si povídala s Ginny, hodně spala, pomáhala paní Weasleyové a vymýšlela s dvojčatama nové žertíky. Byl to báječný týden, i když jsem si všimla, že Harry, Ron a Hermiona se často zavírají v Ronově pokoji.

Na nástupišti devět a třičtvrtě bylo jako vždy spoustu lidí. Ginny už obsadila kupé a já tam položila košík s Číčou a šly jsme se rozloučit. Paní Weasleyová mě pevně objala a připomínala mi, ať se nenechám dvojčatama do ničeho zatáhnout. Mezitím několikrát zmínila nějakou zvláštní událost, která se má letos udát. Nojo, nebyly by to Bradavice, kdyby se tam každý rok nedělo něco zvláštního.

V kupé mi byla strašná zima a a proto jsem seděla, jako vždy, opřená hlavou o sklo a přikrytá kabátem a s Číčou na klíně. Vzpomínala jsem na svůj první rok, kdy se u nás objevil Remus a pak mě s tetou vyprovodil až k vlaku. Byla jsem na něj trochu naštvaná, že mě opustil, no, částečně jsem ho i chápala

Ve velké síní panoval rozruch, ale mě zajímalo jen to, jak moc mi kručí v žaludku. Každou chvíli se na stole objeví jídlo a můj žaludek to asi věděl a hlásil se o svá práva. Zamračeným pohledem jsem sledovala zařazování studentů a jen stěží vnímala koho kam zařadili. Když se na stole objevilo mé vysněné jídlo, nabrala jsem si snad ode všeho kousek, ochutnávat se musí důkladně. S plným žaludkem jsem už spokojeně poslouchala, co všechno je zakázané a myšlenkama už byla v posteli. Až do té chvíle než všichni začali vzrušeně šeptat.

"Co se děje?" šťouchla jsem do Ginny, která seděla vedle mě.

"To jsi spala celou dobu nebo co?" obrátila oči v sloup a zasmála se, " Brumbál právě oznámil, že se letos nebude hrát famrpál."

Hmh, tak to je tedy opravdu škoda. Brumbál měl v plánu pokračovat v proslovu, ale v tom se ozvala rána a dveře Velké síně se otevřely. Na prahu stál velký a dost divně vypadající chlápek. Blesk mu ozářil obličej a všichni si tak mohli všimnout, že nemá jedno oko a jeho običej je zjizvený. Ušetřím vás dlouhého popisu, profesor Brumbál ho přestavil jako našeho nového profesora obrany proti černé magii. Byl to Pošuk Moody. Brumbál pak ale pokračoval ve svém proslovu. Mluvil o turnaji tří kouzelnických škol a o tom, jak k nám přijedou žáci z Kruvalu a Krásnohůlek a síní se nesl vzrušený šepot, každý si už představoval, že by turnaj vyhrál. Abych pravdu řekla, byl by to asi skvělý pocit, ale já si svou slávu představovala trochu jinak.