Angel (HP FF)

12. Čarodejnice

Po vánocích je návrat do školy vždycky těžký, ale mně to ani moc nevadilo. Byly to přece Bradavice. Ačkoliv poslední hodinu, dějiny čar a kouzel, jsem prospala. Myslím, že jsem ani nebyla jediná.

Po škole mě Fred a George přemluvili, abych se šla s nima koulovat. Nesnášela jsem sníh a koulování obnášelo spoustu mokrého sněhu pod oblečením. Ale co bych pro ty zrzavý palice neudělala.

Nakonec se ukázalo, že jsem v koulování docela dobrá. Podařilo se mi povalit George na zem a to tím způsobem, že jsem na něj prostě skočila a držela se jako klíště. No, nohy mu podjeli, ale já spadla do měkkýho.

"Ty jedna potvoro zrzavá!" smál se George, zatím, co jsem mu mokrý sníh cpala pod bundu. Pak mě ale zčistajasna vzaly druhé ruce a já letěla. Nebyl to moc dlouhý let a přistála jsem rovnou do té největší hromady sněhu, takže jsem byla mokrá snad úplně všude. Večer jsme seděli ve společenské místnosti, já v nejteplejším svetru a tlustých ponožkách, zabalená do dvou dek a s čajíčkem, který mi Fred vyprosil od skřítků. Plánovali jsme si udělat naše opožděné Vánoce. Já měla dárky pro všechny koupené snad už od listopadu.

Fred a George ode mě dostali kouzelné cvrčky, které stačilo vypustit a oni už se o nedostatek spánku postarali. Šibalsky na sebe mrkli a mně bylo jasný, že už mají pár adeptů.

Hermioně jsem dala příručku Jak v klidu složit NKÚ a nezbláznit se. Vypadala potěšeně. Ron dostal nerozpíjející se inkoust a stránky pergamenu, které poznaly chybu. A Ginny jsem koupila moc pěkné tričko se znakem jejího oblíbeného famfrpálového týmu. Harrymu jsem dala rychloopravný set na brýle, myslím, že ho využije.

A já jsem dostala taky krásný dárky. Od Freda s Georgem tu největší čokoládu a hromadu bonbonů, od Hermiony a Ginny nějaké oblečení a Harry s Ronem koupili něco spíš pro Číču, obrovský měkkoučky pelech, do kterýho bych si nejradši lehla sama. Třeba vymění mou postel za tenhle luxusní pelech.

Každopádně, naši úžasnou koulovačku s Fredem a Georgem, jsem odnesla parádní rýmou a třema dny v posteli s horečkou.

Pomalu přicházelo jaro. Milovala jsem tuhle roční dobu, protože všechno to zmrzlé roztávalo a přicházelo zpět k životu. A taky proto, že jsem teplý kabát mohla vyměnit za bundu. A zmizel ten otravný sníh. Sníh opravdu nesnáším.

Ron a Hermiona se spolu nebavili od té doby, co zmizela Prašivka. Já tu Krysu nikdy neměla moc v lásce, už jen proto, že Číča na ni divně koukala. A vůbec to nevypadalo, že ji chce sežrat, spíš jako na odpadek, kterej někdo nechal válet na zemi.

Jedno ráno, byl to tuším víkend, kdy měli jít vyšší ročníky do Prasinek, jsem se vydala do knihovny, když jsem uslyšela hlasy.Tedy prvně hlas Snapa.

*„Copak tady vy dva děláte?" Zpomalila jsem a vykoukla zpoza rohu. Stál tam Snape a naproti němu Harry a Neville.

„Tohle je zvláštní místo na setkání..." pronesl znovu chladným hlasem Snape a upřel zrak na něco, co bylo Harrym. Něco jako socha.

„My jsme – my tady žádnou schůzku neměli," vysvětloval Harry. „Prostě jsme se tu potkali."

„Vážně?" ušklíbl se Snape. „Vy máte ve zvyku objevovat se na nečekaných místech, Pottere, a jen zřídkakdy jste tam bezdůvodně... Radil bych vám oběma, abyste se vrátili do nebelvírské věže, kam patříte."*

Harry s Nevillem se otočili a vydali pryč, naštěstí opačnou stranou než okolo mě. Snape ještě chvíli zkoumal tu sochu, ale pak zavýřil pláštíkem a vykročil směrem ke mně. Zpanikařila jsem a snažila se najít nějakou skrýš, ale samozřejmě tu žádná nebyla. Snape si pro sebe něco mumlal, ale pak uviděl mě a zarazil se.

"Slečno Foxová," protáhl Snape a provrtával mě pohledem, " copak tu děláte? Ztratila jste snad Pottera a Longbottoma?"

"Ne, pane profesore," odvětila jsem, " já tudy jen procházím. Jdu do knihovny pracovat na té eseji, kterou jste nám zadal." Nasadila jsem nevinný pohled, koneckonců, byla to přece pravda.

"Pak tedy," protáhl Snape a stále na mě zíral tím divným pohledem, " pokračujte." Přinutila jsem se zvednout koutky úst do úsměvu a pokračovat v cestě.

Opravdu jsem šla do knihovny pracovat na eseji do lektvarů, ovšem, když jsem seděla nad kusem pergamenu a vedle mě se vršily hromádky knih, ze kterých jsem měla čerpat, hlava mi absolutně vypověděla službu a já nebyla schopna mylset na nic jinýho, než na tu divnou sochu. Tak jsem nakonec napsala jen nadpis a na malý útržek pár titulů, které by mi příště mohli pomoct a vydala se zpět do společenky. Samozřejmě kolem té sochy.

Tašku jsem hodila na zem, aby mi nepřekážela v prozkoumávání a přistoupila blíž. Vypadala jako čarodejnice z mudlovských pohádek a byla pořádně zaprášená. Chtěla jsem si na ni šáhnout, ale v tomu se ozvalo zaskřípění a socha se začínala pohybovat. Vyjekla jsem a uskočila stranou. Pro jistotu jsem si vytáhla hůlku, i když první, kdo mě napadl, že by to mohl způsobit, byl Black. Proti tomu bych asi neměla šanci.

Socha se odklopila a umožnila mi tak výhled do tmavého tunelu, ze kterýho se pomalu vynořoval obrys postavy. Pomalu jsem ani nedýchala a nejistě ustupovala dozadu. Pak to ale udělalo jeden velký krok a ona tajemná postava vyšla na světlo boži. Úlevou jsem vydechla, když jsem spatřila známé rozcuchané vlasy a kulaté brýle.

"Harry," řekla jsem káravě, " vyděsils mě." zamračila jsem se na něj, zatím co se socha vracela na původní místo

"Promiň, Angie," zatvářil se omluvně a rukama si oprašoval oblečení.

"Cos tam dělal?" zdvyhla jsem tázavě obočí.

"Hledal netopýry," mrkl na mě Harry, rozhlédl se po chodbě a kývl na mě, " Pojď, já ti to všechno povím." Rychle jsem chmatla po mé tašce a přijala velké červené lízátko, které mi nabídl. V ten moment mi bylo jasný, kde byl.