Angel (HP FF)

5. Krásné vyhlídky

Byla jsem tak nějak mimo, dokud se neozvalo: "Weasleyová, Ginnevra!" Moc jsem si přála mít tu někoho aspoň trochu známého a když klobouk vykřikl "NEBELVÍR!" tleskala jsem snad z všech nejvíc. To nám to pěkně začíná. A to bez ironie, prosím. Trochu jsem se lekla, když kolem mě něco prolítlo a nakonec se to usadilo vedle mě. Uviděla jsem záblesk hnědých kudrlin, takž jsem usoudila, že to TO bude asi Hermiona Grangerová.

"Gratuluju k Nebelvíru," zářivě se na nás usmála a pak se otočila na Ginny, " Tvůj bratr tu ještě není. Ani Harry. Ale kolují tady příšerné historky o tom, jak ukradli létající auto a přiletěli s ním do školy. V jejich zájmu doufám, že jsou to jen povídačky." Hermiona se ušklíbla a začala si na talíř nabírat jídlo. Ginny párkrát zamrkala vykulenýma očima, zavrtěla nad tím hlavou a pak už se věnovala svému talíři. Na stole bylo tolik krásnýho jídla, že jsem chtěla ochutnat úplně všechno, ale to bych odsud asi neodešla po svých.

Po večeři nás prefekt odvedl do naší společenské místnosti. Vysvětloval nám, jak to tu chodí a že ke vstupu potřebujeme heslo. Zastavil se před portrétem trošku širší dámy a ta se s povytaženým obočím zaptala vysokým hlasem: " Heslo?"

"Medosavka," pronesl prefekt a dáma přikývla. Obraz se odklonil a místo něj tu byl teď průchod do překrásné místnosti. Celá byla laděná do červené a ty křesílka, ty vypadaly obvzlášť pohodlně. Vyšli jsme s Ginny do našeho pokoje a rozhodli se, že si vybalíme věci. Jako první jsem pustila ven Číču. Nespokojeně mňoukla a švihala ocasem. Asi se jí moc nelíbilo, že byla tak dlouho zavřená.

"No, však si to teď na dlouhou dobu vynahradíš," řekla jsem ji chlácholivě a poťapkala ji po hlavě.

Z chodby se ozval potlesk a pochvalné řečičky. Zvědavě jsme vyšly do společenky, abychom zjistili přičinu toho kraválu. Uprostřed hloučku studentů stáli dva nervózně vypadající kluci. Jeden byl černovlasý s kulatými brýlemi a druhý byl pihovatý a stejně zrzavý, jako Ginny. Žeby to byli ti dva, o kterých mluvila Hermiona? Ta stála kousek dál a nesouhlasně se mračila, takže asi jo. Ginny se vrhla na zrzouna a začala ho vyslýchat, zatímco brejlatej se uklidil do pokoje.

"Nezodpovědnost!" Hermiona rozčíleně přešla ke mně, " Tolik lidí je vidělo! Mohli je vyloučit! Představ si, že oni opravdu přiletěli autem a pak ještě narazili do Vrby mlátičky!"

Přikyvovala jsem Hermioně, ale v duchu jsem se šklebila. Řekněme, že zodpovědnost asi nepatří k mým kvalitám.

Ráno jsem se snažila nasoukat do své školní uniformy, ale šlo to trochu těžko. Poskakovala jsem na jedné noze a snažila se udržet rovnováhu a Ginny se připohledu na mě rozesmála. Ona byla na rozdíl ode mě už oblečená a perfektně nachystaná na snídani a na výuku. Pobouřeně jsem se na ni podívala.

"No co, u nás je fofr pořád, jsem zvyklá," Zasmála se a popřela mě, abych si konečně obula botu. S nějakým zkrášlováním jsem se moc nezdržovala, snídaně je přece přednější.

Dosedly jsme k nebelvírskému stolu a já si nabrala do misky ovesnou kaši. Všude byl takový příjemný šrumec, kolem nás brebentilo spoustu lidí a mně se to líbilo. Najednou se ozvalo šuštění křídela do Velké síně vlétly sovy. Jedna přiletěla i ke mně. Natáhla jsem se po dopise, který měla v zobáku a poděkovala jí. Chtěla jsem ho otevřít, ale v tom do mě Ginny drcla loktem. S pohoršeným výrazem jsem se na ni otočila a ona jen kývla směrem k Hermioně. Její bratr právě vytahoval ze džbánu něco, co asi mělo být sova. A to něco mělo v zobáku červenou obálku. Vzápětí se celou síní rozlehl hlas paní Weasleyové. Řeknu vám, tu ženskou bych naštvat nechtěla.

Koukala jsem na svůj rozvrh a to už se mi tak nelíbilo. Ráno dvě hodiny lektvarů se Zmijozelem. Hned potom kouzelné formule. Hmm, aspoň, že odpoledne máme jen bylinkářství.

Vydali jsme se s davem ostatních prváků do sklepení. Asi jsem si měla vzít svetr. Sedly jsme si s Ginny dozadu, protože o obávaném profesu Snapovi jsme už slyšely. Přesně načas se rozletěly dveře a dovnitř doslova vletěl člověk, který se snad víc podobal netopýrovi. Ledovým hlasem četl ze seznamu jména a každého studenta si bedlivě prohlédl. Když přečetl moje jméno, měla jsem chuť se ještě víc přikrčit, ale jsem přece Nebelvírka a tak jsem odvážně zvedla ruku. Zkoumavě na mě zamžoural a v jeho očích jsem viděla snad první náznak toho, že tenhle chlápek není z kamene.Vypadal trochu překvapeně a trochu zmateně, ale taky jsem v jeho očích viděla úžas. Znovu jsem překonala tu touhu zalízt si až pod lavici a jeho pohled mu upřeně opětovala, načež se vzpamatoval a opět s klidným a nezaujatým výrazem dál četl jména.

Zbytek hodiny proběhl v naprostém klidu, profesor Snape nám vysvětloval základy lektvarů a především bezpečnost.

Po obědě jsme s Ginny seděli na nádvoří pod strom a konečně jsem si přečetla dopis od tety. Ptala se mě na Bradavice a na to, v jaké jsem koleji. A maminkovsky mi připomínala, že se mám chovat slušně. Jako bych byla nějaký potrhlík. Chtěla jsem jí taky hned odpovědět, ale pak jsem uslyšela hlas, který jsem moc dobře znala.

" Harry Potter bude rozdávat fotky s podpisem!"Ten ulízanec, co jsem do něj vrazila.

Ginny okamžitě zbystřila. Viděla jsem, jak ten sčupřnou černých vlasů, Harry vstal a něco na něj křičel. A pak se od někud vynořila postava jak vyšitá z noční můry pacienta z oddělení psychiatrické léčebny. Tenhle děsivý chlápek vzal Harryho kolem ramen a se zářivým úsměvem pózoval chlapci s fotoaparátem.

Vlastně celý zbytek dne byl takový. V každé hodině si nás profesoři jen prohlédli a oznámili nám, co budeme po zbytek roku dělat. I když mě učení nikdy moc nebralo, teď jsem se docela těšila. Mnohem větší starosti mi dělalo, jak se vyznám ve spletitých chodbách a mnohonásobných patrech hradu. Už vidím, jak přijdu pozdě na nějakou hodinu s výmluvou, že jsem se ztratila nebo, že se mi pohlo schodiště a já zkončila bůhvíkde.

Ginny mi celý zbytek dne básnila o Harrym Potterovi, který přemohl Voldemorta. I když mě to trochu unavovalo, alespoň jsem se dozvěděla něco o nedávné kouzelnické minulosti.