Angel (HP FF)

10. Moc zážitků na jeden den

Seděla jsem v kupé s Ginny a dalšíma holka z ročníku. Byla tu Laura, Katie a taky Lucy a bavily se bůhví o čem. Spala jsem s hlavou opřenou o sklo a přikrytá kabátem a kočkou a bylo mi fajn. Vzbudila jsem se, až když mnou Ginny zatřásla a oznámila mi, že jsem právě zaspala mozkomory.

"Mozko co?" zamžourala jsem na ni.

"Strážní z Azkabanu," když viděla můj nechápavej výraz, jen mávla rukou," to neřeš, stejně se to určitě brzo dozvíš. Jo a Harry prý omdlel."

"Cože? To je docela dost novinek, takhle po ránu," zaskučela jsem.

"Vždyť je odpoledne," zasmála se Ginny.

"Nojo, ale já jsem se teď probudila,"hlasitě jsem zývla a protáhla se.

Seděla jsem ve Velké síni a těšila se na tu kopu jídla, která tu co nevidět bude, když jsem zaslechla Hermionu, jak se baví o novém učiteli obrany proti černé magii. Všichni kolem si šeptali, že odehnal mozkomora ve vlaku a že to bude jistě skvělý učitel. Koukla jsem k učitelskýmu stolu a tam si naprosto v klidu seděl Remus. Párkrát jsem zamrkala, abych se přesvěčíla, že se mi to nezdá, ale pořád tam seděl. Když si všiml mého pohledu, jen se nevinně usmál. No, tohle si s ním ještě vyřídím.

"Ahoj lištičko," Vedle mě se najednou ocitli Fred a Gerge, každý z jedný strany.

"Ahoj lišáci," ušklíbla jsem se na ně. Ale pak už Brumbál tlesknul a na stolech se objevilo jídlo. A tomu nešlo odolat.

Ráno jsem viděla Malfoye, jak předvádí útok mozkomorů. To mě jen utvrdilo v tom, že je to naprostej idiot. Měla jsem sto chutí ho nakopnout. Ale přišla bych pozdě na lektvary a to nechce nikdo, i když mám pocit, že mi pan profesor netopýr trochu nadržuje. Když přiletěl do učebny, přejel nás všechny ledovým pohledem a zadal nám docela jednoduchý lektvar. Lektvary mi docela šly, takže jsem v klidu postupovala podle učebnice, nešlo na tom nic zkazit,a proto taky Snape na konci hodiny ocenil můj výtvor pěti body.

"Nudím se, " zakvílela jsem a zprudka dosedla na lavici. Přejela jsem dnešní oběd znechuceným pohledem a povzdechla si. Pak jsem ale zahlédla pár zrzounů, jak si to šinou z Velké síně. Vyskočila jsem a dala se do běhu.

Hej, lišáci," zavolala jsem na ně, když už jsem byla skoro u nich, " potřebuju parťáky na jeden parádní kousek."

Za pár minut později jsme už stáli o pár chodeb dál, přesněji u Filchova kabinetu. Kočky mám sice ráda, ale paní Norrisovou považuju spíš za ďábelské stvoření nenž za kočičku a tak jsem bez meškání vytáhla hůlku a malý zvonek a kouzlem ho připevnila kočce na ocas. Fred a George mezitím nachystali něco málo z jejich prvních záškoláckých zákusků Filchovi ke svačině. Schovali jsme se za roh a George vyslal na paní Norrisovou proud červených jisker. Kočka uskočila a zvoneček zazvonil, a tak to šlo pořád dokola, protože pokaždé, když zvoneček zazvonil, paní Norrisová se lekla a zvoneček spustila znovu.

Neplánovaná neplecha mi nečekaně zvedla náladu a taky chuť k jídlu, což hned potvrdil můj žaludek. Dvojčata se na mě jen lišácky usmála a vedla mě prý na nějaké speciální místo, které se mi zaručeně bude líbit. Zastavili se před obrazem s ovocem a polechtali hrušku, která se zachichotala a obraz se odklopil.

" Račte, mladá dámo, " pokynul mi rukou Fred, abych vešla do místnosti, která se tu objevila. UVnitř bylo spoustu skřítků, kteří uklízeli a nejspíš připravovali večeři.

"Páni, " vydechla jsem obdivně, " tak tohle se vám fakt povedlo. Jak jste to našli?"

"Máme své zdroje," mrkl na mě George.

"Dáte si něco pánové a dámo?" koukla jsem před sebe a uviděla rozkošnou malou skřítku, které dychtivě čekala, až si vezmeme koláček, kterých měla plný tác.

S poděkováním jsem si dva vzala a přijala i hrnek kakaa, který mi nabídl zase jiný skřítek. Spokojeně jsem se usmála na skřitky i na dvojčata a pustila se do koláčků. Jo, sladký to já můžu.

Večer jsem ležela v posteli a poslouchala holky, jak se baví o nějakém havraspárovi, který dal Lauře milostný dopis. Takový řeči by mě nejspíš jinak uspaly, ale dnes jsem nějak nemohla usnout. Zamumlala jsem, že jdu na záchod a vyšla z pokoje. Sešla jsem dolů do společenské místnosti a uviděla Harryho, který seděl v jednom z křesel, zachumlaný v dece a v ruce měl nějakou knihu.

"Ahoj Harry," popošla jsem k němu a přitáhla si další křeslo, " nebude ti vadit, když tu budu?"

"Co? Ehm, jasně, klidně si sedni," vzhlédl od své knihy a usmál se na mě.

Pohodlně jsem se uvelebila ve svém křesle, když Harry opět promluvil.

" Víš, dost často na ně myslím. Na svý rodiče, " řekl a poklepal na knihu, která vlastně byla album.

"Můžu se kouknout?" zeptala jsem se a kývla na to album. Kývl na souhlas a album mi podal. Ze snímku se na mě usmívala krásná zrzavá žena a mně někoho až neuvěřitelně moc připomínala.

"Jseš jí moc podobná. Vrtá mi to hlavou už hrozně dlouho. Říká to i Hagrid a mně to nepřijde jako náhoda, mám pocit, že máš s tímhle vším něco společnýho."

"Harry, já si na svý rodiče nepamatuju. Umřeli, když jsem byla malá. Teta mi nic nechce říct. Já ani nevím jak se jmenovali. Ráda bych to nějak vysvětlila, ale nevím jak," smutně jsem pokrčila rameny Harry se pousmál.

"To je jedno Angie, jednou zjistíš, kdo byli tví rodiče. Určitě to byli skvělí lidé a byli by na tebe pyšní."

"Díky Harry. Někdy je mi líto, že nemám sourozence, ale pak si uvědomím, že mám tebe Hermionu, Rona, Ginny a Freda s Georgem a vy jste pro mě ti nejlepší sourozenci."

"Já vím, mám to stejně. Neměl jsem nikoho a teď mám vás." usmál se na mě Harry a zaklapl album.

"Asi už pujdu spát, nějak mě ta únava dohnala. Dobrou noc, Harry." Usmála jsem se na něj a vydala se k ložnicím.

"Dobrou noc, Angie, sestřičko." zaslechla jsem ještě než jsem stačila zavřít dveře.