Angel (HP FF)

8. Nekonečný spánek

Plula jsem si přes obláčky a občas uslyšela svoje jméno. Jak se vlastně jmenuju? Aha, Angel. Jako anděl. Angie. Jako ta písnička. To jsem já.

A co je tedy tohle kolem mě? Prázdno. Jsem v prázdnu. Určitě.

Pamatovala jsem si na ty oči. Obrovské žluté a nebezpečné oči. Pamatovala jsem si sykot. Pamatovala jsem si kapku vody, která spadla do umyvadla. A dál už bylo jen prázdno.

Tak šel den za dnem. Byla to příšerná nuda. Kolem mě pluly ty bílé načechrané obláčky a mě napadlo, jestli náhodou nejsem v nebi, když už jsem ten anděl. Pokud je tohle nebe, tak do něj asi nechci. Nebaví mě to tu.

Občas se mi zdálo, jako by se mě někdo dotýkal. Nebo mě volal. Něco mi vyprávěl. Snažil se mě probudit. Ale nic víc.

Zjistila jsem, že ty obláčky se dají chytit do ruky. Tak jsem se bavila tím, že jsem chytala obláčky a vytvářela z nich různý zvířátka. Vymodelovala jsem si Číču, abych tu nebyla tak sama a ona za mnou plula, jako kdyby byla opravdová. Šly jsme spolu množstvím obláčků dál a dál a nikde nebyl konec. Už nás to nebavilo. Sedla jsem si na jeden z obláčků a Číča se mi vydrápala na klín. Jen tak jsme seděly a koukaly. A já přemýšlela, jestli ještě někdy uvidím svo je kamarády, tetu a Remuse. Jestli se ještě někdy dotknu trávy a uvidím svítit slunce. Mraky tu sice byly, ale slunce nikde.

Pak jsem najednou ucítila, že mě brní pravá noha. Zkoušela jsem ji protřepat, jestli ji náhodou nemám jen přesezenou. Ale brněla dál. A za chvilku začala brnět i ta druhá. A ruka. I druhá. Brnělo mě celé tělo a mě napadlo, jestli náhodou neumírám. Cítila jsem, jako by mě nějaká neviditelná síla táhla pryč. Smutně jsem koukla na svoji Čičinku a rozplynula se.

A nadechla se. A hned vzápětí rozkašlala. Zmateně jsem mžourala kolem sebe a matně poznávala, že jsem na ošetřovně. Posadila jsem se a zkoušela pohnout vším, co se dalo. Všechno fungovalo. A pak jsem uviděla záblesk hnědé barvy a něco se na mě přisálo a ta hnědá mě obestřela.

"Angel," vydechla Hermiona šťastně. Pomalu jsem zkusila vstát a zavadila při tom o jemný kožíšek. Číča ležela vedle mě a mrkala na mě svýma žlutýma očima.

"Taky jste mi chyběly," vypravila jsem ze sebe. " Ale já pořád nechápu, co se vlastně stalo?"

"Zkameněla jsi. Kdyby ses podívala baziliškovi přímo do očí, zemřela bys."

"Ale já ho viděla jen ve vodovodním kohoutku..." pomalu mi to začalo docházet. Hermiona mi pěkně od začátku řekla, co všechno jsem zmeškala.

"Pojďme, je závěrečná slavnost, kluci ještě neví, že jsme v pořádku. Madam Pomfreyová?"

"Oh, slečna Foxová je již v pořádku," madam Pomfreyová popošla blíže ke mně a zkušeným okem mě prohlédla.

"Skvělé, můžete jít," usmála se na nás a my s úlevou vyšli z ošetřovny. 

----

Tak tu máme konec prvního ročníku (Harryho druhýho), Angel už za chvilku bude velká holka :-D Znovu připomínám, že budu ráda za každičkou připomínku :-) A samozřejmě i hlas :-D