Newt Scamander- jméno mé✔️

Zlato a zeleň

,,Je mi Elis líto.'' stěžovala si Tina, když jsme všichni tři seděli v havraspárské společenské místnosti.
,,Já jí ani moc neznal.'' zabručel Jason. Věnovala jsem mu znuděný pohled. Tina si povzdechla. ,,Měla bych jít. Musím za profesorem Scamanderem.'' Zbystřila jsem.
,,A proč tam jdeš?'' snažila jsem se, aby to vyznělo lhostejně.
,,Chci mu odevzdat tu esej už dřív.'' Tina vstala a odešla. Koutkem oka mi neuniklo, že se Jason sedící vedle mě na sedačce, o něco přiblížil.
,,Zítra ráno je trénink.'' řekl a ještě víc se přiblížil. Pouze jsem přikývla a koukala se ven z okna. Začínalo se stmívat.
Teď už jsme se dotýkali nohama. Sakra! Co mám jako dělat?! 
Jason mi odhrnul vlasy z krku a políbil mě chystal se pokračovat, ale já jsem se od něj odtáhla.
,,Počkej,'' snažila jsem se nemluvit hrubě ,,Hele...eee, já přesně nevím, jak ty vidíš tuhle situaci, ale nechodíme spolu.'' znělo to spíš jako otázka ,,Já zatím nic takového nechci....asi. Musím si to nechat projít hlavou.'' Zvedla jsem se a ještě jsem se na něj otočila ,,Promiň.'' Jason vypadal překvapeně, ale pouze přikývl a nechal mě jít.
Rychlým krokem jsem opustila společenskou místnost. Nevěděla jsem, kam jdu, ani jsem se nedívala na cestu. Myšlenky mi zmateně výřily hlavou. Netuším, jak dlouho jsem mohla chodit po chodbách.
Procházela jsem jednou chodbou v pátém poschodí. Bylo to tu útulné, neboť stěny byly obloženy dřevem. Z mých myšlenek mě náhle vytrhl jakýsi šramot. Zastavila jsem se. Chvíli jsem přemýšlela, jestli nemám jít prostě pryč, ale moje zvědavost mi to nedovolila. Šla jsem za zvukem a ten mě dovedl do slepé uličky, kde bylo všelijaké harampádí, svíce a různé nádoby.
KŘACH! Jedna z nádob spadla na zem a rozbila se. Náhle jsem uviděla mihnout se cosi černého.
Začínala jsem mít podezření.
Udělala jsem rychlý pohyb a už jsem v rukou držela Nifflera. Byla jsem překvapená, nikdy by mě nenapadlo, že bych ho viděla na živo, natož abych ho držela v rukou. Měl hebký kožíšek a naštvaně se na mě díval na packách měl zavěšené řetízky a v jedné ruce svíral lesklou nádobu, kterou si rychle nacpal do své kapsy na břiše. Zasmála jsem se a vzala ho do náruče, jako když chovám dítě. Neprotestoval, ale zbystřil mé stříbné náušnice. Sice to byly jen pecky, ale i tak se mu jistě líbily. Rychlým krokem jsem se vydala do kabinetu Péče o kouzelné tvory.
Zaklepala jsem na dveře s motýly v břiše. Po chvíli mi otevřel profesor Scamander a když uviděl Nifflera v mé náručí, tak mě rychle zatáhl za záloktí dovnitř.
,,Kde jste k němu přišla? Myslel jsem, že je...že je. To je jedno." Řekla bych, že se na něj Niffler zamračil a vlezl mi za krk.
,,Byl v jedné z chodeb v pátém poschodí." Zasmála jsem se, protože mi začal svýma packama sundávat náušnice.
,,Ale no ták. Pojď sem." zaskučel Newt a snažil se naštvaného Nifflera chytit, ten mi ale vlezl na hlavu. Newt ho chtěl chytit, ale zlodějíček dávno odskočil a teď seděl naštvaně na stole. Profesor do mě lehce vrazil, ale ihned se s vyhýbavým pohledem stáhl.
,,Počkejte," chytla jsem ho za předloktí, ale hned ho pustila ,,Možná na něj jdete moc zhurta."
,,Myslíte? Utíká mi skoro pořád." řekl nejistě Newt Scamander. Vykročila jsem ke stolu a jemně Nifflera podrbala pod krkem. Potom se nechal znovu vzít do náruče a výsměšně se díval na profesora.
,,No páni!" vydechl a na stole otevřel svůj kufřík. ,,Dejte ho tam, prosím...Cestu si už najde." Nejistě jsem ho dala nad kufr. Když profesor uviděl můj výraz, tak mi ho opatrně vzal a dal ho do kufru sám. Rychle ho zavřel.
,,Děkuji vám. Mohl tu natropit mnoho škody." usmál se.
,,V pohodě." odvětila jsem a už jsem se chtěla otáčet k odchodu.
,,Počkejte... Nechcete zůstat na...čaj?" Hrklo to ve mě.
,,Když jinak nedáte." usmála jsem se.

,,Je mi líto vaší přítelkyně." řekl profesor, když usedal do křesla naproti mně. Seděla jsem na červené sedačce, jako před pár týdny, ale nyní v lepším stavu.
,,No jo no... Jí kouzlení stejně moc nebavilo."
,,A vás ano?" zahleděl se mi do očí.
,,Eee, ano. Jistě, to bych tu jinak nestudovala ne?" nervózně jsem se zasmála a napila se čaje. Chvíli bylo ticho a bylo slyšet pouze tikání hodin a praskání krbu.
,,Co vaše zranění, je v pořádku?"
,,Ano. Nemám tam ani jizvu," odmlčela jsem se ,,Máte občas taky ten pocit, že se nedokážete rozhodnout a něco podniknout?"
,,Hehe, skoro pořád." Náhle jsem na jeho rameni zbystřila cosi zeleného. Nadšeně jsem vyjekla.
,,Co se děje?" vyděsil se profesor. Ukázala jsem mu na rameno.
,,Je to to, co si myslím? " Profesor se kouknul na své rameno a zašklebil se.
,,Ano, jmenuje se Větvík. Přilnul ke mě." Vzal si ho z ramene a na natáhnutém prstu mi ho podal. Zelený mužíček byl nyní na mém prstu. Zblízka jsem si ho prohlížela.
,,Je roztomilý."
,,Ano, to je. Jedete na Vánoce domů?" Překvapeně jsem se na něj podívala.
,,Nejspíš ano, proč se ptáte? Je to až za dlouho ne?" odpověděla jsem nejistě.
,,Jistě... jen tak." zabrblal a zamyšleně sledoval tikající hodiny na stěně za mnou. Taky jsem se na ně podívala. To už je deset?
,,To už je deset? Jsem tu nějak dlouho. Děkuji za čaj." začala jsem se zvedat.
,,Dobře. Někdy zase přijďte." usmál se a otevřel mi dveře.
,,Nashle." Ve stejnou chvíli jsme si to uvědomili.
,,Počkejte-"
,,A jó ještě vlastně-"
,,Přesně on-"
,,Málem jsem na něj zapomněla." Zasmála jsem se, když jsem profesorovi předávala Větvíka, který vypadal naštvaně, že jsme na něj zapomněli.
,,Dobrou."

                     *
S těžkým srdcem jsem zavřel dveře. Ještě nemusela chodit. Až moc dobře se s ní povídá...a kouká. Nesmím. Musím se vzpamatovat, jsem přece její profesor!
Položil jsem si Větvíka na rameno a společně s ním jsem si vlezl do svého kufru.

Ahoj, omlouvám se, že teď nevyšel déle díl, ale škola...lektvary atd. :P