Blossom Conner, sedmnáctiletá havraspárská studentka. Její studia v Bradavicích jsou poklidná a úspěšná do té doby, dokud se jí nezmění profesor na péči o kouzelné tvory...
Fanfikce o Newtovi Scamanderovi❤️
Pokračování -> Newt Scamander ve víru velk...
,,Už se nemůžu dočkat péče o kouzelné tvory!" ,,Já taky ne, profesor Scamander se prý dneska už vrátí." ,,Těším se na něj, je děsně roztomilej." Myslela jsem, že na ty dvě pitomý páťačky snad začnu křičet a něco po nich hodím. Naštěstí jsem se ovládla a jenom je předešla. Měla jsem namířeno na hodinu Přeměňování. Do třídy jsem dorazila o dvě minuty později. ,,Kde jste byla, slečno Connerová?" zeptala se mě zostra McGonagallová hned, jak jsem vstoupila. Všechny zraky se upřely na mě. ,,Zabloudila jsem." pouze jsem zabručela a zamířila do prázdné lavice zhruba uprostřed. ,,Někteří si nejspíš myslí, že když udělají O.V.C.E. , tak si potom mohou v této škole dělat co chtějí," probodávala mě pohledem, já dělala to samé. ,, A obtěžovat studenty nižších ročníků." Tím myslela můj ranní incident se zmijozelskýma šesťačkama, které mě nazvaly zmodralá štětka. Najednou jsem měla hůlku v ruce a ty dvě blbky ležely poloomráčený na konci chodby. Havraspár jsem tím připravila o třicet bodů plus mám do konce roku školní trest- uklízet holčičí záchodky. Ale taky jsem si vysloužila uznané pohledy mnoha studentů- ty dvě asi nikdo moc nemusí... ,,Zajímalo by mě, jak byste zareagovala vy, kdyby vás někdo nazval zmodralá štětka. I když ve vašem případě spíše červená štětka." Nechápala jsem, kde se ve mě bere tolik drzosti, ale v tu chvíli mi to bylo nějak jedno. Pár studentů se ušklíblo a pár vypadalo až šokovaně. Ovšem nejvíc překvapeně vypadal McGonagallová. Něco takového si k ní nikdo nedovolil za posledních, tipuji, sto let? Koutkem oka jsem na druhém konci třídy zahlédla zrudlého Jasona, který se snaží nevyprsknout smíchy. A vedle mě přes uličku Tinu, která vrtí hlavou. ,,Od vás bych něco takového nikdy nečekala. Havraspárská studentka sedmého ročníku-" ,,Já jsem takhle nikoho nenazvala, to ty dvě krůty, který se teď cítí ublížený!" ,,DOST! Ihned odejděte z mé hodiny! Do konce roku máte neklasifikováno!" křičela, takhle jsem jí za sedm let nikdy neviděla. Měla jsem pocit, že jí narostly kočičí vousky. Pouze jsem ale pokrčila rameny, vzala jsem si tašku a odešla. U dveří jsem ještě udělala komické pukrle se slovy: ,,Nashledanou." Uslyšela jsem, jak celá třída vyprskla smíchy a profesorka se je snaží uklidnit. Musela jsem se začít smát taky. Šla jsem podloubím na nádvoří u třídy Přeměňování a užívala si krásného letního dne, když v tom jsem uviděla pod jednou lavičkou, která stála vprostřed nádvoří na trávě, mihnout se něco leskle bílého. Zamířila jsem tam. Na kamenné lavičce se náhle objevilo bílé stvoření s velkýma žlutýma očima podobné lenochodovy. ,,Demiguise! Ahoj hochu!" Vzala jsem ho do náruče a on jakoby se na mě usmál.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
V tu chvíli mi došlo, že tu musí být i Newt. Váhala jsem, jestli se za ním mám vydat, nebo mám počkat až si mě najde. Počkám, až si mě najde. S Demiguisem v náručí jsem si sedla na lavičku a hladila ho. Nikde nikdo naštěstí nebyl, jinak by si myslel, že jsem ho někde ukradla. ,,Kdyby se tu někdo objevil, tak koukej zmizet." Chápavě se na mě podíval. Jen jsem tam tak seděla, chovala Demiguise a kochala se hezkým dnem a snažila se neutíkat za ním. Na nějakou bábu McGonagallovou jsem ani nepomyslela. Hrozně jsem se lekla, když mě někdo ze zadu objal a potom mě urychlovacím kouzlem někam přesunul (teleportování by bylo efektivnější, ale jak všichni víme z Bradavických dějin, tak se zde nedá teleportovat) Ocitla jsem se někde v lese. Okolo mě se tyčily veliké stromy, které ale v tento den nevypadaly tak zlověstně. Lépe jsem se rozhlédla. Stála jsem na malé loučce, kde kvetly všechny možné luční květiny, byl to krásný výjev, ještě hezčí ale byl, když jsem si uvědomila, kdo mě to zezadu objímá. Newt mě začal líbat po krku. ,,Konečně, už se mi stýskalo." zašeptal. Nevěděla jsem, co mám dělat. Byla jsem na něj děsně naštvaná, že mě tu pořád nechává samotnou, ale zároveň se mi podlamovala kolena z jeho přítomnosti. Vymanila jsem se z jeho objetí a zahleděla jsem se mu do zelených očí. Už jsem se nadechovala, že něco řeknu, ale přerušil mě. ,,Počkej, vím co chceš říct," odmlčel se a koukal se do země ,,Omlouvám se ti. Chápu, že pro tebe bylo hrozné a ponižující na mě čekat. Měl jsem ty hory zkrátit. Asi jsem se nechal unést svým vztahem k těm stvořením." Nevěděla jsem, co říct. Snažila jsem se potlačit slzy. ,,Radší nic neříkej, jak tě tak vidím." zasmál se a ukázal, abysme si sedli. Zhluboka jsem se nadechla: ,,Dobře teda...Co je tohle za místo?" ,,Asi bys tomu neuvěřila, ale jsme vprostřed Zapovězeného lesa. Pár měsíců zpět jsem to tady objevil." Přikývla jsem. ,,Už jsi slyšel o mé skvělé pověsti?" zasmála jsem se. ,,Neslyšel, povídej." ,,No, takzě začalo to-" ,,U všech Nifflerů, úplně jsem zapomněl! Gratuluju k O.V.C.Í.M.!" Dal mi pusu na tvář. Ušklíbla jsem se a pokračovala jsem dál v povídání. ,,Tak to nic moc," zasmál se Newt, když jsem mu to dopovídala. ,,Neboj se, to se nějak vyřeší." Podíval se na kapesní hodinky. Měl na sobě černé kalhoty, košili a společenskou vestu. ,,Nemáme už moc času." ,,Na co?" Mohlo mi to dojít. Položil mě do koberce barevných květin a políbil mě.
Další kapitolka ^^ STRAŠNĚ MOC DĚKUJU ZA 2k (nyní už 12k😄) PŘEČTENÍ A TOLIK VOTES A KOMENTŮ!!!! Jste BOŽÍ! 😍🎉🌻
