Newt Scamander- jméno mé✔️

Pekelná krabička

Ležela jsem na posteli a dívala jsem se na modrá nebesa.
Newt...Niffler...Ovce...Lektvary...Co bude dál?...Slepice v Anglii...
Promnula jsem si obličej. Nevím jak dál. Newta jsem neviděla už jeden a půl měsíce a zhruba za tři týdny je konec školy a já netuším co mám dělat dál.
Převalila jsem se na bok a podívala jsem se z okna. Svítalo. Všichni v pokoji ještě spaly. Potichu jsem opustila pokoj a sešla jsem do společenské místnosti. Chci ven.
Nadechla jsem se ranního studeného vzduchu a vydala se k Černému jezeru.
Když jsem stála na dřevěném molu, tak mě přepadla ta vzpomínka, kdy mě Newt zachránil. Zaštípal mě nos, ale zakázala jsem si uronit jedinou slzu. Potom jsem u Loděnice zbystřila někoho sedět. Vydala jsem se tím směrem.
,,Čau Olivere." pozdravila jsem ho a sedla si vedle něho.
,,Ahoj, co tu děláš tak brzy?"
,,Nemůžu spát." zahleděla jsem se na horizont jezera, kde právě vycházelo žhnoucí slunce.
,,To já taky ne." Dlouho bylo ticho a oba jsme pozorovali východ slunce.
,,Nevím, co mám dělat," začala jsem ,,Někoho miluju a netuším, co mám dělat. Vždycky jsem měla rozhodnuto, že se přidám k nějakému skvělému famrpálovému týmu nebo půjdu na Ministerstvo, ale takhle se všechno zkomplikovalo a mě teď přijde, že jsem ve slepý uličce." Oliver se na mě chvíli zahleděl.
,,Tak z tý uličky vyjdi ven." Překvapeně jsem se na něj podívala. Povzbudivě se na mě usmál a zase se zahleděl na jezero.
Najednou mi přišlo, že se cítím lépe, lehčeji.
,,A co trápí tebe?" Přišlo mi taktní se ho na to zeptat, když si musel vyslechnout moje problémy.
,,Nic mě netrápí, jen jsem nervózní, jak dopadnou O.V.C.E."
,,Určitě dobře. Udělali jsme pro to maximum." Zase bylo dlouho ticho. Mohli jsme tam sedět tak hodinu. Náhle do mě vletěla nová jiskra energie, když jsem pomyslela na Velkou síň.
,,Mám hlad, pojďme se najíst."
Dopřála jsem si opravdu bohaté snídaně. S Woodem jsme si sedli k nebelvírskému stolu a řešili nejnovější modely košťat. Bylo mi úplně jedno, jestli ostatní řeší, že sedím někde jinde.
Uslyšela jsem mávání křídel. Moje sova pálená nesla v zobáku nějaký dopis. Zmateně zakroužila Velkou síní, jelikož nebyla zvyklá, že sedím někde jinde.
,,Je hezká." prohodil Oliver a pohladil mojí sovu, když přistála na stole. Vzala jsem jí ze zobáku dopis a znervózněla jsem, když jsem uviděla mě tak známé písmo.
Milá Blossom,
Omlouvám se, že jsem ti zase nenapsal, ale s výpravou jsme uvízli v jednom ledním kráteru. Jsem v pořádku a dokonce jsem se zpřátelil s tamním lidem. Zhruba za týden přijedu a konečně budem moct být spolu. Ani nevíš jak se mi stýská.
Už se na tebe těším, s láskou Newt❤️
P.s. Doufám, že stále uchováváš tu krabičku.

Zamračila jsem se. Co má sakra pořád s tou krabičkou?!  A proč se teda nevrátí, když se mu tak hrozně stýská?! To tady na něj mám jako nějaká káča čekat?
,,Seš v pohodě?" zeptal se mě Oliver. Uvědomila jsem si, že mačkám ten dopis.
,,Jo jsem v pohodě." Moc přesvědčivě, to ale nevyznělo.
,,Omluv mě na chvíli." Vydala jsem se do svého pokoje. Všechny  spaly. Omylem jsem flákla dveřma. Tina něco zabručela.
Přešla jsem ke svému nočnímu stolku a mezi rozpisy na famrpál a esejemi na lektvary, jsem hledala tu zatracenou krabičku. Co s tím furt má? Nějaká debilní krabička, krabička! Našla jsem jí a prohlédla si jí. Byla pořád stejná jako když mi jí Newt dal v zimě u výhledu na Chroptící chýši. Tentokrát jsem slzy nezadržela.

Nevím co dál. A nikomu se nemůžu úplně svěřit.

Ahoj, ahoj! Moc se omlouvám, že jsem to tady teď jaksi zanedbala, ale neměla jsem čas 😆😬 Snad to pochopíte (:
AaB❤️
🍃🌻🍄