Newt Scamander- jméno mé✔️

Prasinky- pusinky?

Prasinky. Krásné městečko. Zrovna jsem procházela kolem Medového ráje a nasávala sladkou vůni. V nižších ročnících jsem tam s přáteli strávila mnoho šťastných chvil. Po návratu do Bradavic ovšem tak šťastné nebyly, neboť jsme každý seděli do večera na záchodě...
Nenápadně jsem se odtrhla od skupinky s kterou jsem doteď šla, chtěla jsem si projít Prasinky sama, v klidu, je to poslední rok, co to tu navštívím. Už jenom O.V.C.E. a můžu jít dělat co chci.
Tento problém mě trápil již nějakou dobu. Na začátku sedmého ročníku jsem chtěla jít na Ministerstvo kouzel do odboru Záhad. Vždy mě to tam lákalo. Jenže poslední dobou jsem neměla v hlavě nic jiného, než Newtona Artemise Fida Scamandera- a občas nějákeho toho Nifflera.
Začínalo mi to všechno, velice pomalu, dávat konečně smysl.
Šla jsem rušnou ulicí vedoucí na malé náměstíčko a na jeho okraji postával profesor Scamander.

Miluji ho.
Nevěděla jsem, jaké to je, někoho doopravdy milovat- partnersky. A tohle nebylo ledajaké mladistvé omámení někým, kdo se mi jen tak líbí. Miluji celý jeho charakter, každou část jeho těla, každý jeho pohyb.
Bohužel jsem nevěděla, jak to cítí on.
Teď je ta správná chvíle, se to dozvědět.
Vydala jsem se k němu. Už z dálky mě zpozoroval a na tváři mu pohrával úsměv.
,,Dobrý den." pozdravil jako první a snad poprvé při pozdravu neuhnul pohledem, nebo snad celou hlavou.
,,Dobrý den." náhle jsem byla v jeho přítomnosti děsně nesvá, nikdy jsem taková ale nebyla.
,,Máte chvíli? Rád bych se tu prošel."
,,Jistě."
Myslela jsem, že se vydáme do centra, ale Newt zamířil směrem k Chroptící chýši. Šli jsme mlčky a napojovali se na lesní cestu. Začalo sněžit a sníh nám křupal pod nohama.
,,Jak se těšíte na Vánoce?" zeptal se a koutkem oka mě sledoval.
,,Těším se, moc. Hlavně na celou rodinu. Co vy? Kde budete?"
,,Nejspíš pojedu za matkou." Jeho výraz vypovídal o tom, že se o tom dále nechce bavit, a tak jsem mlčela.
Dorazili jsme k plotu, který odděloval Chroptící chýši od zbytku lesa. Chvíli jsme se na ní dívali.
,,Zítra jedu do Londýna," začal nesměle ,,A do konce roku se nevrátím, pouze poslední den školy." Náhle jsem v sobě pocítila prázdnotu. Co tady bez něj budu dělat?
Tu prázdnotu ale vyplnila podlouhlá krabička s mašlí, kterou vytáhl zpod modrého kabátu.
,,Když jsou ty Vánoce." ušklíbl se a podal mi krabičku s pohledem upřeným na svou ruku. Tupě jsem na něj zírala, potom jsem si jí ale rozechvělýma rukama vzala a otevřela ji. Bylo to tak roztomilé!
Stříbrný řetízek jako silueta Nifflera s modrým kamínkem jako očkem.
,,Děkuju. Je to krásné, ale- ale já pro vás nic nemám!" řekla jsem mu nešťastně. Usmál se: ,,To nevadí, abych pravdu řekl, tak jsem s tím nijak nepočítal."
,,Tsss." udělala jsem z legrace uraženou. Teď nebo nikdy.
,,Chtěla jsem se vás na něco zeptat..." hlas se mi zadrhl v hrdle. Newt se na mě s očekáváním podíval. Vpíjeli jsme se do sebe pohledy.
Domnívám se, že kdybych neudělala první krok já, tak se nikam nehneme a budeme tu stát, dokud se z násnestanou duchové strašící v Bradavicích.
Přistoupila jsem k němu blíž a políbila ho.
*
Ještě že mrzlo a sněžilo, jinak bych asi vzplál. Styděl jsem se jí políbit jako první. Nadlidský výkon pro mě znamenal už jen ten dárek.
Dal jsem jí ruce kolem pasu a přitiskl si ji blíž. Prodlužoval jsem polibky a modlil se, ať tato chvíle nikdy neskončí.
Bohužel, skončila.
Blossom se odtáhla, pouze ale od mých rtů, aby nabrala vzduch. Šokovala mě, když se znova pustila do předchozí činnosti. Rád jsem jí vyhověl a zády jí opřel o nejbližší strom. Byla vášnivá. Za chvíli se přestanu ovládat. Po chvíli jsem se od ní odtáhl a proklínal, proč se tohle nemohlo stát o pár měsíců dřív, když bylo teplo.

Nikdy bych neřekl, že učitelství může být tak skvělé.
*
Pane Bože! Co jsem to udělala?! Vždyť je to můj učitel!!! Tyto myšlenky mě provázely pouze na setinu sekundy.
,,Takže, můžem si tykat?" ušklíbl se a rukou se ještě opíral o strom, kousek nad mojí hlavou.
,,Samozřejmě." zasmála jsem se. Připadala jsem si jako blázen v sedmém nebi.
,,Opravdu musíš odjet?" Cítila jsem se hrdě jako páv, že mám tu čest tykat Newtovi Scamanderovi, nemluvě o tom, že jsem měla tu čest se s ním líbat.
,,Bohužel. Jinak to nejde. Pár blbců prostě nemůže pochopit, že Hypogrifové mají také nějaká práva." Pohladil mě po tváři. Přikývla jsem. Neodolala jsem. Vjela jsem mu rukou do vlasů a ještě ho párkrát vášnivě políbila.
,,A to jsem si myslel, že jsem do tebe blázen jen já a ty do mě ne." V hlase se mu mísilo štěstí se smutkem.
,,Tak to ses teda mýlil."
,,Měli bychom jít. Za chvíli se už musíš vrátit do Bradavic."
Přikývla jsem. Nehodlala jsem se svého "úlovku" jen tak vzdát, proto jsem se k němu přitiskla a Newt mi dal ruku okolo pasu. Šli jsme zpět do Prasinek.

Takže cíl sedmého ročníku: splněn?

Jo. Jo!!! Je to tady!! Konečně! 😂😂😂💋