Newt Scamander- jméno mé✔️

Do kufru a ještě dál

Flákla jsem s dveřmi od skříňky. ,,Můžeš toho sakra nechat?'' okřikla jsem Jasona, který ze mě nespustil oči za celou dobu, co jsem se převlékala na famfrpálový trénink.
Od té doby, co jsem řekla, že si vztah s ním musím rozmyslet uběhlo pár týdnů a abych pravdu řekla, zatím jsem si nic nerozmyslela, ale on nejspíš ano.
Nasupeně jsem popadla svoje koště a vydala se na hrací pole. Jason mě doběhl.
,,A co takhle přátelé s výhodami? Když se nechceš k ničemu vázat, tak-'' přestal, jelikož jsem nasedla na koště a v tu ránu byla pryč.
Nikdy o mě takovýhle zájem nikdy neměl. Ne že by se mi nelíbil, ale šel na to moc zhurta, podle mě.
Zima už klepala na dveře. Vylétla jsem velmi vysoko a naskytl se mi krásný pohled na celé Bradavice. Sletěla jsem trochu níž k ostatním a málem jsem spadla z koštěte!
Na jedné z tribun stál profesor Scamander. Co tu může chtít? Že by ho zajímal náš trénink?
Nerada jsem od něj odpoutala pohled a snesla se ještě o něco níž k ostatním do kroužku. Jason zrovna rozdával příkazy.

                                                                                             *

Nechápu, jak se na té proklaté věci může tak snadno udržet. V tom modrém hábitu jí to moc sluší...a vítr jí čechrá havraní vlasy...Sakra Newte!
Vzpamatuj se.
Nechápu, že jsem si dovolil se na ní přijít podívat, ale kdy jindy jí mohu zastihnout? Celkem nutně potřebuji její pomoc.
Myslím, že si mě teď všimla, neboť zavrávorala na koštěti s pohledem upřeným ke mě. Je to ale blbost. Určitě si o mě myslí, že jsem jen nabubřelý starý profesor...
Po tréninku se snesli zase na zem. Mám podezření, že má něco s tím blonďákem- kapitánem. Nesmím otálet! Potřebuji její pomoc!
Počkal jsem na ní u zkratky do hradu, která vedla přes sklepení.
,,Slečno Connerová? Máte chvíli čas?'' Vyvalila zelené oči a pozdravila zbytek týmu, který se trousil dál zkratkou.
,,Ano mám. Co potřebujete?'' Vždycky jsem nervózní, když s ní mluvím.
,,Noo, potřebuji vaši... pomoc,'' zatajila dech ,,Víte, jde o Nifflera. Od té doby, co jste ho chytila, tak je smutný a všechno zlato, co měl v domečku si vyházel! Nechápu to, ale myslím...že byste mu dokázala pomoct.'' Zazářily jí oči.
,,Jakože já? A pomoct mu?'' Usmál jsem se. Vypadala jako malé dítě, které dostane bonbón.
,,Ano. Máte čas? Myslím, že je to naléhavé, ani nejí.''
,,Jdeme.'' zavelela a rázným krokem se vydala-
,,Počkat. Jdeme k vám do kabinetu... nebo?''
,,Jo, ke mě do kabinetu.''
,,Aha, já jen nevěděla-''
,,Ano, do kabinetu-''
,,Jsem si právě nabyla jistá.'' Oba dva jsme mumlali páté přes deváté.
Otevřel jsem jí dveře od mého kabinetu a prošla blízko kolem mě. Vypadala, že se těší, ale zároveň jsem v ní viděl i nejistotu. Zbystřil jsem její tázavý pohled.
,,Eh, pardón! Nedošlo mi to!'' Rychle jsem došel pro svůj kufr a položil ho na zem před Blossom.

                                                                            *

Myslela jsem, že se neudržím a začnu jásat a skákat. On vážně chce, abych šla dovnitř!
Sklopil pohled. ,,Nemyslíte si, že jsem blázen, že tam je jen prázdný prostor?'' zeptal se nesměle.
,,Vy a blázen?'' řekla jsem zvýšeným tónem a profesor sebou trochu cukl ,,Jak vás to mohlo napadnout. Já-já jsem jen hrozně šťastná, že mi dovolíte tam vstoupit!''
,,Aha, tak to jsem rád. Vstupte, tedy.''
Bez váhání jsem vlezla do kufru. Bylo to jako v pohádce, sešplhala jsem ze žebříku a ocitla se v malé útulné místnosti, kde se to hemžilo všemožnými baňkami a zkumavkami. Vždy jsem si to tu představovala úplně jinak.
,,Pojďte.'' ozvalo se mi náhle u ucha a já nadskočila. Následovala jsem ho do jedné z 'částí' kufru s otevřenou pusou. Dorazili jsme k jednomu stromu, kde měl kulaté hnízdo Niffler.
Chudáček tam ležel schoulený a všechno zlato a třpytivé věci měl vyházené na zemi.
,,Copak ti je, maličký?'' bez ostychu jsem k němu přišla a pohladila ho. Niffler zavětřil a najednou se mu v očích objevily jiskry. Neotálel a vyskočil mi za krk. Musela jsem se zašklebit a podrbat ho na hladkém kožichu.
,,Já to říkal. Oblíbil si vás.'' řekl s úsměvem profesor a nedalo se rozpoznat, jestli s takovou něhou pozoruje Nifflera, nebo mě.
,,Něco zkusím.'' sehnul se pro jeden blyštivý náhrdelník a dal ho Nifflerovi před čumák, ten se na něj uraženě podíval a rychle mu náhrdelník vytrhl z ruky, seskočil mi z ramene a začal si znovu hromadit svůj poklad do hnízda.
S pobaveným úsměvem na tváři jsme ho oba sledovali.
,,Nejspíš bych vás teď nemohl s čistým svědomím poslat zpět, že?'' zeptal se žertovně.
,,No to byste vážně nemohl!'' zasmála jsem se.
,,Tak pojďte.'' zachvěla jsem se, když mi přiložil ruku na záda, aby mě nasměroval, kam mám jít.

                                                                                     *

ŤUK! BUCH!

,,Dobrý den! Tak jsem zase tady! Dneska budem česat Thunderbirda (raději používám anglické názvy, neboť ty české jsou občas...ehm...) nebo leštit roh jednorožci?.''
Dneska má obzvláště dobrou náladu. To se mi líbí!
,,Ale no tak, víte přece, že jednorožce nemám.'' musel jsem se zasmát. ,,Tak pojďte.'' ukázal jsem na již otevřený kufr.
Už týden, každý den ke mě chodí a pomáhá mi s mými zvířátky. Její společnost mě nadmíru těšila a utvrdil jsem se v názoru, že mě nemá jen za nudného, nebubřelého profesora.

Ahooj!
Jako první, bych Vám stráááášně moc chtěla poděkovat za tolik kladných ohlasů!!!
Prostě ráno otevřu wattpad a tam 27 upozornění!!! Díky moc, vždy mě to moc potěší :)

Jinak co říkáte na pohled Newta? Říkala jsem si, že by to mohlo být zajímavější (ano, smutné, že mě to napadlo až u 17. kapitoly... xD ).

ještě jednou, díky všem!

AaB♥