T.M.A.

Chyba

Pomalu ale jistě jsem se blížila ke smluvenému místu. Nechávala jsem za sebou hektary lesa a pod nohami mi praskaly malinké větvičky. Nechoď tam. Šeptala jsem sama sobě v duchu. Celkově jsem sváděla boj sama se sebou. Na jednu stranu mi po kůži běhala husí kůže při pomyšlení na včerejší příběh, ale na druhou stranu jsem nechtěla poslouchat pozdější posměch všech, kteří by věděli, že jsem tam nešla. Vytáhla jsem z kapsy své bundy mobil a podíval se na čas. 13:58. Čas, který mi mohl rozhodnout o budoucnosti, a to aniž bych to tušila. Naposled jsem koukla směrem, kterým jsem přišla, jako bych hledala důvod, proč se vrátit. "Baf!" slyšela jsem za sebou, když mě něco silně plesklo po ramenou. Zalapala jsem po dechu a prudce se otočila. "Lucie!" zavrčela jsem vystrašeně na smějící se kamarádku. "Ale no ták Teri. Byl to vtip. Snad ses nebála?" řekne trhavě mezi smíchem a obejme mě na přivítanou. S úsměvem jsem ji objetí oplatila a pohled mi padnul na temnou budovu. Vypadala opravdu děsivě. Za ta léta co zde továrna jen nečinně stála, velice zchátrala. Omítka byla na mnoha místech opadaná. Některé stěny byly porostlé různými rostlinami. Mřížovaná okna byla zapatlaná nánosem prachu a špíny. V mnohých částech byla vybitá a roztříštěné střepy skla se válely všude okolo. Kolem pozemku stála vysoká kovová ohrada s mohutnou branou před vchodem. Stále nesla svůj matně černý nádech, ale i zde se popínalo nespočet plazivých rostlin. Kolem brány byl omotaný zrezivělý řetěz zakončený silně vypadajícím zámkem, který taktéž pokrývala vrstva rzi. V okolí poletovali krákající havrani, kteří dodávali místu na dramatičnosti. Střetla jsem se s pohledem Lucky a společně jsme se vydali k zašlé bráně. Její hnědé oči hledaly možný vstup, až našly malý otvor v ohradě. "Jdeš?" houkla na mě klečíc u díry. Naposled jsem se ohlédla k lesu a potom docela neochotně proklouzla na druhou stranu ohrady za Luckou. "Tak vidíš. A ani to nebolelo Teri." usmála se na mě tím svým bezstarostným úsměvem. Měla jsem zvláštní pocit, a tak jsem jí rychle chytla za rukáv bundy a vytáhla mobil. První jsem koukla na čas - 14:11 - a pak rychle vyťukala zprávu směrovanou jejich kamarádovi Teovi. Hned se cítila mnohem lépe. Teď alespoň někdo věděl, kde se nacházejí. Co kdyby se třeba dlouho nevracely...