T.M.A.

Nechci

Bylo pozdní odpoledne a já pomáhala doma matce. V ruce jsem svírala hadřík, kterým jsem utírala prach z polic naší knihovničky. Pohled jsem mířila kamsi do dáli na otevřené prostranství. Měla jsem úžasný výhled. Kousek byl lesík, který byl z jedné strany ohraničený menší loukou a z druhé naší ulicí plnou rodinných domků. Když jste se zadívali pozorně, mohli jste daleko za lesem vidět kousek vysokého, tmavého komínu z dávno uzavřené továrny. S jemným úsměvem jsem koukala na louku, kde se proháněli motýli a jiná stvoření. *Cink.* Otočila jsem se ke stolu, kde ležel můj mobil, položila jsem hadřík na zpola utřenou polici a slezla dolů. Ruce jsem si trochu osušila o tričko a otevřela novou zprávu. "Nazdárek co děláš zítra? Je sobota nevyrazíme někam?" spěšně jsem přeletěla zprávu a s úšklebkem mírně pokývala hlavou. Dobrý nápad. Stejně bych nejspíš nikam sama nešla. S touto myšlenkou jsem odeslala rychlou odpověď a už byla na cestě zpátky ke schůdkům vedoucím k vysoké knihovně, jenže během chvilky mi znova cinknul mobil. Otráveně jsem se tedy vrátila a znova rozklikla její zprávu. "Fajn, takže zítra ve dvě? Co se sejít za lesem a zkusit něco neprobádaného hm?" nedůvěřivě jsem přimhouřila oči a položila mobil bez odpovědi zpátky na stůl. Vrátila jsem se k utírání prachu a nepřítomným pohledem koukala na špičku komínu za lesem. To nemyslí vážně. Nemůže! Vždyť tam nejmíň sto let nikdo nebyl. Co tam chce dělat? Musela se zbláznit.  Z transu mě vytrhlo bouchnutí knihy o podlahu. Škubla jsem sebou a posledním tahem setřela nepatrná smítka prachu z poličky. Slezla jsem dolů, abych mohla vrátit knihu a když jsem se znova objevila až u stropu, u poslední police této úzké avšak vysoké knihovny, věnovala jsem poslední pohled temné rouře v dálce, nevěřícně zakývala hlavou a po slezení dolů jsem vyťukala zprávu, kterou jsem předtím odmítla odeslat. "Fajn zítra ve dvě za lesem. Vem si alespoň baterku pls." sepsala jsem text a odešla do svého pokoje. Pořád si myslím, že to není dobrý nápad. Ten divný pocit uvnitř, mě nutí křičet - Ne...nechci! "Ale to tak ty se bojíš? Bu bu bu! Snad tě tam nepotká žádný duch." dočetla jsem zprávu, protočila své světle modré oči a s pohrdavým odfrknutím jsem schovala telefon pod polštář.  Já a bát se? Tss! Tak to teda ne! Ale příběh té továrny je děsivý...