T.M.A.

Svlečená z kůže

Mé kroky se rozléhaly továrnou. Rozrazila jsem dveře a ocitla se v ohromné hale. Na stropě se kromě světel pohupovaly také háky. Kolem se povalovaly kusy látek a vzadu byl balící pás. Na místech kde jsem stála já, byly šicí stroje. Chvíli jsem jen tak stála a nic nevnímala. Stále jsem v ruce svírala onen kovový otvírač dopisů a poslouchala zběsilý tlukot svého srdce. Vytrhl mě až trhavý, sípavý dech cizí osoby. Byl to takový ten dech, když slyšíte smrtelně raněného člověka. Očima jsem těkala po strojích, když najednou jeden z nich začal šít. Prudce jsem otočila hlavu a sledovala jehlu těkající o kůži. Chvíli mi trvalo, než mi došel strašný fakt. Z kůže kapala krev, ovšem co bylo horší a odpornější, jednalo se o kůži lidskou. Byl to jen malý kousek, no i tak se mi zvednul žaludek a já bojovala s tím, abych se nepozvracela. Odvrátila jsem zrak a znovu hledala původ onoho bolestně trhavého dechu. Proč to něco vlastně hledám? Jestli je ta kůže...proboha ne. Ani na to nemysli.  "H-haló?" můj přiškrcený hlas se rozléhal halou a vytvořil tak malou ozvěnu. "Ta...ta...tady..." ozvalo se ze země kousek od toho šicího stroje, který už mezitím zase utichnul. Pár kroků a následný jekot. Naskytl se mi děsivý pohled na znetvořenou Lucku. Na tváři jí chyběla kůže z celé levé strany. Oči vyškrábané a podlité krví. Část vlasů měla v chomáčcích vytrhané kolem sebe. Pravou ruku měla taktéž bez kůže. Vidět byl jen krvavý sval a na koncích prstů polámané nehty. S pootevřenou pusou jsem po ní těkala očima a nevěděla co mám dělat. Na břiše se jí přes věci rozšiřovala prosáklá rudá skvrna a jako posledního jsem si všimla, že na levé ruce jí chybí několik prstů. Jen těžce oddychovala a bylo vidět, že naprosto bolestivě umírá. Ta kůže na stroji byla její. Ještě pevněji jsem stiskla kov v ruce a s tichou omluvou jsem jí bodla hrot do těla. Vyjekla a zkřivila bolestivě zbytek "zdravé" části obličeje. Krev v očích se smíchala se slzami a znova sípavě vydechla. Vytáhla jsem kovový předmět z prostoru mezi jejími žebry a s omluvným výrazem, který ona neviděla jsem znova zabodla. Další bolestivý výkřik. Tak se to chvíli opakovalo, než naposled vydechla. "Mrzí mě to Lucinko. Nechtěla jsem." zašeptala jsem a přikryla její zohavené tělo svou bundou. Halou se roznesl zlověstný smích a světla se rozsvítila. Znova jsem se rozběhla. Cítila jsem, že se ven dostanu. Jen jsem nevěděla jak.