T.M.A.

Blázen

Ležela jsem ve své posteli a Teo seděl na jejím kraji. Máma se nade mnou skláněla se slzami v očích. "Holčičko moje. Co tě to napadlo? Zešílela jsi?" matku popadala hysterie. Možná jo mami. Možná jsem se zbláznila. Pohlédla jsem na Tea a jeho malé ranky. "Omlouvám se, že jsem tě pořezala. Nevěděla jsem..." ani jsem to nedořekla, protože mě přerušil. "Ale tys mě nepořezala. Víš...až pak venku...jak jsi kolem sebe mlátila rukama. Nevěděl jsem, že dokážeš dávat takové facky." vypadal poněkud znepokojeně, ale poslední slova řekl jako vtip. Jestli jsem nepořezala jeho tak koho potom? "Měla jsi rozbitou hlavu. A také pořezanou ruku." pohladila mě máma po vlasech a zmizela pryč, aby nám nechala trochu soukromí. Jen co se za ní zaklaply dveře, pohlédla jsem na poměrně hluboký šrám na své ruce. Zalapala jsem po dechu a uvědomila si co se stalo. Nepořezala jsem někoho. Pořezala jsem sebe. I ten křik byl tedy můj? Asi ano. "Kde je Lucka?" zeptala jsem se nakonec abych prolomila ticho. On jen pokrčil rameny a zakroutil hlavou. "Myslel jsem, že mi to řekneš ty." naklonil hlavu na stranu, až mu pár pramínků spadlo do tváře. Zbledla jsem. Byla to tedy pravda? Zabila jsem ji? Nechtěla jsem! Bylo to proto, abych jí pomohla! Po tvářích se mi začaly kutálet slzy. "Ne nebreč. Prosím. Už je to dobrý. Všechno je v pořádku. Jsem u tebe. Navždy." věnoval mi další vřelý polibek do vlasů a pohladil mě po tváři. Potom se otočil a s úsměvem věnovaným jen mi odešel. Slyšela jsem klapnutí dveří. Stačila chvilinka abych upadla do hlubokého spánku... 

Tma. Běžela jsem lesem. Občas jsem se otočila, ale stále běžela dál. Zase ty hlasy. "Zabilas...Zabilas ji...Zemřeš i ty..." Po tvářích se mi kutálely slzy a já zakopla o větev. Temná postava s vyškrábanýma očima se ke mně přibližovala. "Ne prosím! Prosím nechej mě jít! PROSÍM!" hysterie v mém hlase rostla. Sunula jsem se po zemi dozadu po zádech a stále sledovala postavu. Byla to Lucie tím jsem si byla jistá. Nelidsky zachraptěla a vrhla se na mě. Svýma tenkýma rukama bez kůže sevřela pevně můj krk a s jekotem mě přitlačila k zemi... 

Posadila jsem se na posteli se slzami v očích bylo šero, ale ne úplná tma. Křik ze snu se linul mým pokojem. Můj křik. To já křičela. Spatřila jsem mámu jak stojí ve dveřích mého pokoje a zděšeně na mě kouká. "Co se stalo?" nechápavě se ke mně rozešla a já se schoulila do klubíčka na posteli. "Je tam mami. On ji zabil. Prosím. Já už nechci." fňukala jsem do svých kolen. "Neboj už je po všem jdi spát. Vše je v pořádku. Už jsi doma." pohladila mě po zádech a odešla. Zvedla jsem oči právě ve chvíli, kdy mi zabzučel mobil. Byla to zpráva od Lucie. Cože? Jak? "Zabilas a jsi další...jde si pro tebe...schovej se." mobil jsem se slzami v očích odhodila a přitáhla si kolena k sobě. V tu chvíli pohltil strach každičký kousíček mého rozklepaného těla. Stál v rohu mého pokoje. Silueta muže, která mě pozorovala prázdnýma očima. Natáhl ke mě ruku...já nevydala ani hlásku. Místo toho jsem rukama praštila před sebe. Rozplynul se a v mé hlavě se rozezněl ten zlomyslný smích. Kdy toto všechno skončí? Asi už nikdy.