T.M.A.

Příběh

"Mamí?!" zavolala jsem směrem do kuchyně, odkud se ozýval rachot hrnců od připravované večeře. "Ano broučku? Volala jsi mě?" ozvalo se z kuchyně jak jsem předpokládala. Dokonce na chvíli utichl i ťukání nože krájejícího zeleninu. Rozešla jsem se tedy za vůní jídla a usadila se na volný kousek kuchyňské linky. "Co víš o té továrně za lesem?" prohodila jsem jakoby nic a koukla na hrnečky za sklem jedné ze skříněk na stěně. "O továrně?" zeptala se zvýšeným hlasem a s prudkým škubnutím matka. V očích měla zděšení a úplně zapomněla na své kulinářské výtvory. "Pálí se ti to. A ano továrna. Ta za lesem. Víš o ní něco?" konstatovala jsem s ledovou tváří postrádajíc emoce. Máma přesunula pohled ode mě k pánvi a promíchala její obsah. "No-." začala, ale zase se odmlčela, jakoby přemýšlela, zda je vhodné říkat vše. Nakonec si jen povzdechla a začala vyprávět: "Jak jistě víš, je to už dlouhou dobu opuštěný objekt. Naposled se tam pracovalo v roce 1907." 1907? Počkat. Je rok 2017, což znamená, že je to přesně 110let. Nebyla jsem tak daleko, když jsem si tipovala těch sto. "Už se ani neví co se tam vyrábělo. Všechny spisy se údajně ztratily. Koluje historka, že majitel byl šílenec, který tyranizoval své zaměstnance. Zamíchej mi to prosím." podala mi do rukou vařečku a dál pokračovala v příběhu. S povzdechem jsem tedy přebrala onu dřevěnou věc a promíchala obsah pánve. "Příběh má víc verzí. Některá je upravená tak, aby se dala vyprávět dětem. Jiná zase tak, aby děsila nové přistěhovalce. Ale jediná, která je původní, a tím i nejvíc pravdivá je ta co ti řeknu teď. Dej to sem a nachystej příbory." vytrhla mi vařečku z rukou a jídlo rozdělila na dva talíře. "Kde jsem to skončila? No jistě už vím. Majitel té továrny se jmenoval Marco Adler. Byl to prý zbohatlík, který až nezdravě toužil být ještě bohatší. Snažil se vydělat úplně na všem. Ať už šlo o to, že prodával vlastní orgány, nebo nehorázné ceny jeho výrobků. Z touhy po penězích se úplně zbláznil. Traduje se, že své zaměstnance mučil. Zamykal je v továrně a museli pracovat dlouhé hodiny bez přestávky. Odmítal jim dávat výplatu a mučil je hladem i žízní. Mnoho zaměstnanců prý v továrně umřelo vysílením, jiní zase na následky zranění. Asi se chceš ptát od čeho ta zranění byla. Prý to bylo buď od práce, že se někdo pořezal a rána se mu prudce zanítila, nebo také od hole samotného Adlera. Prý si vysloveně užíval mučení svých zaměstnanců. Nakonec byla továrna zavřena a nikdo už nikdy Adlera neviděl. Tak to je vše." dokončila matka příběh a položila přede mě talíř s výsledným pokrmem. Upřeně jsem na ní koukala. Došla mi slova. Nakonec jsem se pustila do večeře. Proboha do čeho se to zas pouštím? Zítřek bude rozhodně zajímavý.