T.M.A.

Okno

Ani jsem se neobtěžovala ji zastavit. Myslela jsem, že když budeme spolu, tak budeme ve větším bezpečí, ale ona se mě bála. Bála se mě mnohem víc, než samoty. Z transu mě vytrhla postava, která se mihnula v rohu. Jasná silueta muže. "Teo?" zeptala jsem se směrem k němu. Chyba. Osudová chyba. Ozvalo se nelidské zachraptění a postava se otočila. Postava v černém obleku, bílou kůží a prázdným pohledem v očích na mě koukala. Nemohla jsem se pohnout, a dokonce ani dýchat. Postava se ke mě rozešla rychlým krokem a natahovala po mě ruce. Zaječela jsem a schoulila se na zemi do klubíčka. Cítila jsem tu osobu nad sebou. "Nechej mě!" zařvala jsem na něj a celá se rozklepala. Když jsem se podívala nad sebe, nikdo tam nebyl. Rozhlédla jsem se po šeré místnosti, no opravdu jsem tam byla sama. Jediným zvukem byly matné kroky v pozadí, které oznamovaly stálý útěk Lucie. I ty však najednou utichly. S chladným výrazem jsem ze země zvedla otvírač dopisů a pomalým krokem jsem se vydala za Lucií. Zase jsem kolem sebe uslyšela ten strašlivý šepot. "Terezo...Terko...koukni se z okna...vidíš mě?" a pak to utichlo. Jaké okno? Vždyť tu žádné...není. Přísahala bych, že tu ještě před malou chvílí nebylo. Koukala jsem ven, kde stál Teo. Prosebně jsem na něj hleděla, ale on se ani nehnul. Jen lehce naklonil hlavu a dál na mě koukal. Znáte ten psychopatický pohled na jedno místo? Ten který jsem měla před chvílí v tom tunelu? Přesně takový on věnoval mi. Rozběhla jsem se k oknu a prudce do něj bouchla dlaněmi. Doufala jsem, že se rozbije, ale ono zmizelo. Byla tam jen zeď. Kolem mě se začal šířit smích. Nekontrolovatelný, zlomyslný smích. Po tváři se mi začaly kutálet slzy a rukama jsem si přikryla uši. Nepomohlo to. Smích byl čím dál víc hlasitější. Zaječela jsem a smích utichnul. Místo něho se mi v hlavě rozezněl nelidský hlas neznámého člověka: "Mrtvá. A ty budeš další.". Rozběhla jsem se pryč. Vůbec jsem nevěděla kam, ale chtěla jsem pryč. Nevěděla jsem, že to byla další z mnoha chyb.