T.M.A.

Zoufalství

Nervózně jsem koukla po Lucce, ale v šeru jsem viděla jen její obrys. Někde v dálce se ozval srdceryvný křik. Hned ho následovalo žalostné volání. "Pomoz nám! Nenechá nás jít." znělo z vedlejší místnosti a tento křik doprovázely pomalé kroky. Krev mi tuhla v žilách a bez rozmýšlení jsem se rozběhla ke zdi, odkud jsme přišly. Jenže když jsme na místo posvítily baterkami, dveře tam nebyly. "Přísahám, že jsme přišly odtud!" zakřičela jsem na Lucku, která mezitím šmátrala po zdi. "Ale tady nic není!" odpověděla mi zoufalým tónem. Baterky nám začaly poblikávat, až nakonec zhasly úplně. Cítila jsem na sobě něčí ruku a vyjekla jsem. "Teri já mám strach!" špitla Lucka, která se ke mně tulila. "Musí tu být někde východ!" začal jsem v šeru rukama hledat nějakou skulinu či dveře. Marně. "Slyšíš to?" ozvalo se najednou za mnou roztřeseným hlasem. Utichla jsem tedy a chytla jí za ruku. Zprvu jsem nic neslyšela, ale potom se to ozvalo znova. Kroky. Těžké, dunivé kroky. Roztřásla se mi brada a srdce mi bušilo jako o závod. Co budem dělat? Musíme se odsud dostat! "To nic-nic není. Já- my- dostanem se z toho. Neboj." rozechvělým hlasem jsem se jí snažila uklidnit. Popravdě jsem spíš uklidňovala sama sebe. Potřebovaly jsem naději. A v tom kroky utichly. Dokonce i ty hlasy přestaly naříkat a baterky se opět rozsvítily. Před námi se objevily ztracené dveře. Na nic jsem nečekala, popadla jsem Lucku za ruku a utíkala pryč. Bohužel jsem netušila, že toto není cesta ven, ale dál do nitra továrny...