T.M.A.

Mobil

Ještě chvíli jsem ležela mezi sutí a prachem a nevěřícně koukala před sebe. Kdyby mě teď někdo našel, myslel by si, že mě posednul démon. Prázdný pohled upřený na jedno místo. Kolem sebe jsem uslyšela syčení, které rezonovalo ve slabý šepot. Zakryla jsem si uši rukama a zavřela oči. Marně. Hlasy byly čím dál hlasitější a já se začala klepat. Jdete si pro mě? No tak už si mě vemte! Stejně mě chcete zabít! Po tváři mi steklo pár slz, které jsem setřela těsně před tím, než jsme se začala plazit dál. Hlasy kolem mě utichly a já si tiše oddychla. Moje ruka sjela po něčem, co se propadlo a pode mnou se objevil prostor. Další místnost. Ale ne tak tmavá jako ostatní. Bylo tam o trošičku víc světla než jinde. Vyhoupla jsem se tedy z šachty do místnosti a koukala kolem sebe. Bylo tady několik stolů s židlemi a nějaké staré skříně. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se jen svezla na jednu z židlí a zapřemýšlela. Kolik je vlastně hodin? Co je za den? Jak dlouho tu jsem? Nebo spíše jsme. Vytáhla jsem tedy z kapsy mobil. Display měl několik prasklin, které nejspíš způsobily mé pády. Snažila jsem se ho rozsvítit, ale marně. Ani pixel, který by řekl, že žije. Položila jsem ho vedle sebe na stůl a opřela se o opěradlo židle. Oči se mi samy zavíraly, ale já je snažila udržet otevřené. Jestli usnu, tak umřu. Očima jsem těkala po objektech místnosti. Hledala jsem cokoliv, co by mě udrželo při smyslech. Dlaní jsem si protřela tvář a hlavou mi projela ostrá bolest. Sakra... Když jsem se dotkla místa, kam jsem se udeřila, bylo to jako zabodnutí nože. Jsem ospalá a slabá, no jediné co moje mysl chce, je lehnout si a spát. Zapomenout. Ani se nenaději a má hlava leží bezvládně na stole a rukama vedle. Vypadám trochu jako mrtvola. Nevím co se kolem mě děje. Má mysl je ponořená do temnoty. Padala jsem... Se strachem v očích jsem zvedla hlavu, ale stále jsme seděla na židli a nikam jsem nepadala. Byl to tedy jen sen. Pohled mi spadnul na display. Svítil. Počkat cože? Vždyť nefungoval! Vzala jsem ho do rukou a koukla na svítivou obrazovku. Chvíli jsme jen mžourala a pak spatřila zprávu od neznámého čísla. Rozklikla jsem ho tedy, ovšem okamžitě jsem ho odhodila. Na obrazovce stálo: "Pomoc! Jde si pro nás! A pro tebe taky...". Nevěděla jsem co mám dělat, ale nezmohla jsem se na nic. Roztřesenou rukou jsem se natáhla pro telefon a koukla na čas. 15:28 to byl čas, který svítil na obrazovce. Nemohla jsem tomu uvěřit. Datum bylo pořád stejné a čas nebyl o moc rozdílný od příchodu. Musela jsem se odsud dostat. Zvedla jsem se tedy, mobil schovala zpět do bundy a vydala se ke dveřím. Chci na světlo. Chci do svého normálního života...