T.M.A.

Tunel

"Ne prosím ne! Znova už ne!" vyjekla hystericky Lucie. Hned na to se svezla bezmocně k zemi a oddávala se svému pláči. Kroky. Zase ty kroky. Dunivé, těžké kroky, které se nesly touto slepou místností. Svírala jsem v dlani baterku, která zase začala poblikávat. Tma. Baterka mi opět zhasla. Okolo nás se začal šířit jekot mučených lidí. Ten bolestný a prosebný řev, který se linul odevšad, ale zároveň nebylo možné určit odkud přesně. Nevím, kde se ve mně v tu chvíli vzala ta odvaha, ale pevným a jistým hlasem jsem řekla: "Musíme se odsud dostat. Pojď! Jdeme!". Popadla jsem Lucku pod rukou a táhla jí pryč. Nevěděla jsem kam, když místnost očividně neměla východ, ale začala jsem systematicky ohmatávat zeď. "Počkej tady něco je! Sirky!" zvolala na mě držíc v ovázané ruce krabičku. "Jsou ale jen tři. Musíme je šetřit." posmutněla a hned škrtla první zápalkou. "Sakra." sykla a já dál hmatala po zdi. "Zlomila se." odhodila kousek dřívka a já uslyšela známé zasyčení následované malým plamínkem. Rukou jsem nahmátla průchod, který mi Lucka osvětlila. Větrací šachta, nebo jiný tunel. Bylo to fuk, protože tak či tak to byla šance na vysvobození. Vklouzla jsem tam a hned za mnou se plazila Lucie. Ano roura byla moc malá a tak jsme se musely plazit po břiše všelijakou špínou. Ať už to byly pavučiny a nějakými občasnými, pavoučími obyvateli, nebo voda, prach a mech v částečném rozkladu, nebylo to vůbec příjemné. Když kolem mě prolezl šváb, měla jsem co dělat, abych se nepozvracela. Navíc to tu smrdělo zatuchlinou. "Pozor!" ozvalo se za mnou, ale to už se kolem nesl oblak prachu. Rozkašlala jsem se a oči protřela abych se zbavila prachu z podvíček. Strop tunelu se propadl a oddělil nás od sebe. "Jsi v pořádku?" zeptala jsem se přidušeně a napjatě čekala na odpověď. Chvíli bylo ticho a já už myslela na nejhorší. "Jo jsem. Pokračuj beze mě. Já to...já to zvládnu." odpověděla mi nakonec mezi kašláním. "Já tě od tama dostanu! Slibuju!" snažila jsem se rychle vymyslet jak je od tama dostat obě v pořádku. "Aaaa!" ozval se zpoza suti Lucčin zoufalý a vystrašený jekot. Bylo slyšet jen škrábání nehtů po trubce, jekot kamarádky a nepřirozené dýchání. A pak ticho. Ani nádech. Ani náznak života. Ležela jsem tam nehnutě v nahnilých zbytcích kdovíčeho a ani jsem nepípla. Možná jsem dokonce zapomněla na nějakou chvíli dýchat. Moje kamarádka byla v nebezpečí a já tam jen tak ležela. Bohužel jsem ji opravdu nemohla pomoct. To jsem však zjistila až o něco později.