T.M.A.

Krev

Stále ležím v té kaluži krve naprosto nehnutě. Hrudník se mi pravidelně zvedá v nádechu a výdechu. Znovu otevírám oči. Co se stalo? Posadím se a hlavou mi projede nesnesitelná bolest. Na nic víc než syknutí se nezmůžu. Podepřená o nějaký přístroj na výrobu bůhví čeho se stavím na nohy a rozhlížím se kolem sebe. Musela jsem tu strávit hodně času, ale nejsou tu žádné stopy po něčem živém, či jen náznaku hodin. Párkrát zamrkám a pomalým krokem se vydávám ke dveřím, stojícím naproti mně. Po otevření nacházím místnost podobnou té předchozí, jen s tím rozdílem, že za jedním ze strojů vidím malou chvějící se postavu, jak tam jen tak dřepí a vzlyká. Mám se zeptat? Nebo být radši zticha? "Lucie?" zeptám se nakonec skoro neslyšně a postava ke mně otočí hlavu. Rudé oči od pláče mě bedlivě sledují a já jen zalapám po dechu. Chci vyjeknout, ale z hrdla nevyjde ani hláska. Na tváři má krev z obtisklých dlaní. Všude kolem ní je spousta červené lepkavé hmoty s kovovým zápachem. Chci ji obejmout, ale jediné co udělám je, že položím dost hloupou a zároveň důležitou otázku: "Co se ti pro bůh stalo?". Její zoufalý pohled prosí o pomoc a místo odpovědi mi ukazuje své pořezané ruce. Přes šero místnosti toho moc nevidím, ale hluboké šrámy rozřezaných svalů nejde přehlédnout. "Zakopla jsem a...a...a..." roztřeseným hlasem se snažila vysvětlit, ale nakonec jen slabým pozdvihnutím prstu ukázala na jeden ze strojů. Velká kotoučová pila s ostrou čepelí, po které stékala krev vypadala, jakoby se nám tiše smála. Udělala jsem první věc, která mě v tu chvíli napadla a to bylo utrhnutí kusu mého trička, přes které jsem měla mikinu. Tento kus rozdělám na dva přibližně stejné cáry a začnu s nimi obvazovat ruce kamarádky. Následně jí pomáhám vstát a vydáváme se k dalším dveřím. Pomáhám jí i přesto, že se na mě vykašlala? Jsme hloupá já nebo ona? První dveře co jsme měly po ruce se jevily jako východ. Bohužel tomu tak nebylo. Ocitla se před námi místnost bez dalšího pokračování. Ani dveře, ani okna. Dokonce ani cesta zpět.