T.M.A.

Východ

Proběhla jsem halou a ocitla se v dost známé místnosti. Přes okna nebylo vidět ven a kolem se válelo mnoho haraburdí. Kolem mě se mihla zase ta kočka co na začátku. Stačilo se protáhnou oknem a byla jsem venku. Rozběhla jsem se tedy k oknu s rozbitým sklem. Něco však bylo špatně. Okno jakoby se ode mě pořád vzdalovalo. Už to vypadalo nadějně. Konečky prstů jsem se skoro dotkla rozbité skleněné tabule. Něco mě chytilo a táhlo zpátky do továrny. Kopala jsem kolem sebe nohama a ječela. Nic nepomáhalo. Navíc jsem nekopla do ničeho pevného. Prostě mě drželo nic. Kousek od okna jsem zase spatřila siluetu muže. Koukal na mě bez hnutí. Ona neviditelná síla mě pustila a já se znova rozběhla k oknu.  Stín mi zastoupil cestu a já začala kolem sebe mlátit rukama. vzala jsem kus střepu a snažila jsem se ho bodnout. K mému překvapení jím jen neproplul, ale opravdu se zabodnul a pořezal mu rameno. Hlavou mi projel bolestný výkřik. Párkrát jsme zamrkala a silueta muže se změnila v Tea. "Tys...tys mě chtěla zabít?!" zařval na mě a já zůstala stát se zakrváceným střepem v ruce. Pustila jsem střep, který se s cinknutím rozbil o podlahu na menší kusy. Vrhla jsem se mu kolem krku, on mě však dost hrubě odstrčil. Co je? Já nechtěla. "Teo já...nevěděla..." vykoktala jsem, on jen znova zakřičel: "Nevěděla? Nevěděla, že se snažíš zabít svého kluka? Jsi cvok?!". Po tvářích se mi kutálely slzy a stále jsem nechápala co se děje. Vážně jsem blázen? "Mu-musíme pryč." zvolala jsem a táhla ho k oknu. "Kde je ta kráva Lucie? Beztak si tady šla s ní." chladný hlas mě donutil zastavit. Slzy kompletně zaplavily můj obličej, ale nezmohla jsme se ani na slovo. "Mluv!" opravdu zněl děsivě. Nikdy se ke mně takhle nechoval. Kolem mě se rozezněl tichý, ale srozumitelný šepot mnoha hlasů: "Zabilas ji. Zabilas ji. Zabilas ji. Zabilas ji.". Teo se změnil zpět na tu děsivou siluetu. Zaječela jsem a protáhla se oknem ven. Havrani seděli spořádaně na vrcholku brány, jakoby na někoho čekali. Běžela jsem až k bráně, kde jsem věděla o škvíře abych mohla pryč. Byla jsem venku. Konečně volná. Proti mě se blížila nějaká postava. "Zabilas ji. Zabilas ji. Zabilas..." hlas mi zněl hlavou a po tvářích se mi kutálely slzy. Byla to dívka. Černé volné šaty vlály ve větru, oči podlité krví. Natahovala ke mně ruce bez kůže. Zaječela jsem a prudce jsem kolem sebe začala mlátit rukama. "Nechej mě Lucie! Já ti chtěla pomoct!" zoufalství ze mě čišelo. Postava mi pevně chytila ruce. Netušila jsem, že může mít takovou sílu. "Terezo! Lásko!" přes slzy jsem neviděla, ale ten hlas jsem poznala. Otevřela jsem tedy oči a rozmrkala slzy. Teo. Schoulila jsem se mu do náruče a začala plakat. On mě lehce objal a vzal na ruce. "Š-š-š. Už je dobře. Neboj. Jsem u tebe. Všechno bude dobré." věnoval mi polibek do vlasů a lesem mě odnášel pryč. Byla jsem doma. Opravdu je už po všem?