T.M.A.

Deník

Otevírám dveře další místnosti, ve které nacházím docela útulný pokojík. Jsou zde dvě zaprášená křesla, skleněný konferenční stolek, nad kterým se u stropu tyčil starý dřevěný ventilátor. V rohu místnosti stojí velký psací stůl s polstrovanou židlí a za ním stojí rozsáhlá knihovna. Na stole se ještě stále povalují stohy papírů a různých listin.  Nevím, čím to je, no poslední dvě místnosti byly poměrně útulné. Žádný pocit úzkosti nebo snad hlasité kroky. Chvíli mě dokonce ovládl pocit bezpečí. Mé kroky směřují ke stolu a ruce sahají po prvním papíru. Obyčejná faktura s ohromným ziskem. Vezmu takhle ještě dalších pár papírů, ale zastavím se jen u posledního. Je to seznam příjmů, výdajů a celkový rozdíl. Příjmy jsou oproti výrobní ceně výrobků nehorázné. A číslo, které označovalo platy dělníků, bylo víc než směšné. Byla to tedy pravda. Majitel objektu byl cvok lačnící po penězích. Takže je nejspíš také pravda to o týrání lidí. Paráda...hned jsem klidnější. Koutkem oka zaregistruju zvláštní stín. Prudce otočím hlavu k místu, kde jsem ho viděla, ale nic a nikdo tam není. Blázním? Místnost se zase ochladila a já cítím, zde nejsem sama. Jen jedno je nelogické. Nikdo tu prostě není. Neboj Terez. Nic tu není. Jsi tu sama. Jen ty a tvá mysl. V tu chvíli se pocit strachu rozplynul. Místnost zase nabrala původní teplotu, a dokonce mě nesvíral dojem druhé osoby.  List papíru, který doteď svírám v ruce položím na stůl a oči mi padnou na jediný šuplík. Bez rozmyslů po něm sahám a otevírám. To co v něm nacházím mě malinko vyvádí z míry. Malý deník vázaný v kůži. Jen zběžně ho prolistuji a mé udivení ještě vzroste. Nic. Prázdné stránky. Ani kaňka. Něco v mé hlavě mi říkalo, abych vše zapsala. Beru tedy do ruky propisku a začínám zdobit stránky mým úhledným písmem. Jak to začalo? Lepší otázka je, jak to celé skončí...