T.M.A.

Hlasy

Dopsala jsem poslední slovo a deník schovala pod bundu do kapsy u mikiny. Proč jsem to sepsala? Stejně tomu nikdo nebude věřit. "Terezo...Terko...Terez..." šeptal kolem mě dobře známý hlas. "Teo?" otočila jsem se ke dveřím, ze kterých jsem přišla, ale jeho jsem nikde neviděla. "Pojď...pojď ke mně...já tě zachráním..." hlas přecházel ze strašidelného šepotu do polohlasného volání. Moje mysl vypnula a já se samovolně rozešla za hlasem. Bezmocná. Hypnotizovaná. Sáhla jsem na ledovou kliku a stiskla. Dřevěné dveře povolily a se zavrzáním se otevřely. Pocit bezpečí a klidu mě okamžitě opustil, protože jsem se ocitla ve stejně kruté místnosti jako byly ty předcházející. Zase ty stroje. Už nechci! Prosím já chci pryč. Dveře se za mnou s hlasitým bouchnutím zavřely. Prudce jsem se otočila a chytla za kliku. Ne, ne, NE! Zděšení v mém obličeji rapidně rostlo a já zoufale lomcovala klikou. Dveře se ani nehly. Zase ten šílený šepot. "Terezo..." hlas se mi vpíjel do duše a já se ani nenadechla. Najednou jsem ucítila něčí ruku na mém rameni. Nezmohla jsem se na víc, než hysterické zaječení. Otočila jsem se a vší silou jsem se rozmáchla rukou ve snaze bránit se. Přede mnou na zemi ležela Lucie. "Ježiši promiň já...já...já myslela, že jsi..." vykoktala jsem a pomohla jí vstát. Vypadala strašně. Ruce obmotané zakrvavenou látkou, vlasy pocuchané a plné prachu, hlíny a jiné špíny. Oči opuchlé a rudé od pláče. Na levém líci měla další šrám, ze kterého vytékal malinký pramínek krve. A k tomu všemu jsem ji jako bonus obstarala velkou modřinu pod pravým okem, která začala nabírat všechny možné odstíny. Sotva stála na nohou, jak se celá klepala. "Slyšela jsi to?" zeptala jsem se jí, aniž bych se starala o její zdraví. "Slyšela co? O čem to mluvíš?" zavrtěla nechápavě hlavou. Ona to neslyšela? Vždyť... "Někdo volal mé jméno..." špitla jsem a rozhlédla se po místnosti. "Ne? Nikdo nic..." nedořekla a poodstoupila o de mě. Ten pohled si budu pamatovat navždy. Koukala se na mě jako na psychopata. Natáhla jsem k ní ruku a zděšení ve tváři i její vzdálenost se prohloubila. "Luci..." zklamání v mých očích bylo víc než patrné. "Polož to...polož to prosím." hlasem i výrazem tváře mě zoufale prosila. Co mám položit? Pohled jsem přesunula na svou ruku, ve které jsem svírala železný otvírač dopisů. Kov cinknul o podlahu a já na ni omluvně koukla. Ona však začala vystrašeně ustupovat, a když narazila do jednoho z těch strojů dala se znova na zběsilý útěk. Zmizela bůhví kam. Zase mě tam nechala samotnou.