Děti hvězd {Probíhá oprava}

Kapitola 20

Den před odjezdem nám učitelé sdělují všechny potřebné informace k výletu. Jak říkal Sam, moje skupina má na seznamu jako první kino, potom lanové centrum, volno v obchoďáku a pak bazény. Vypadá to na skvělý den až na to, že bude tím nejdůležitějším od doby, co jsme na ostrovech – máme v plánu se někdy během návštěvy bazénů vypařit.

Matthyas nějakým způsobem spočítal vzdálenost mezi městem a námi – řekli nám, že pojedeme hodinu a půl až dvě hodiny. Matty udělal z těchto dvou hodnot jednu průměrnou. Tu použil do svého vzorce a druhou hodnotou je jakési číslo průměrné rychlosti. Tím zjistil, že se musíme nacházet na jednom z nejsevernějších ostrovů. Neptejte se. Musí být adoptovaný, jinak si to nedokážu vysvětlit.

Další ráno jsem vzhůru o hodinu dříve, než je třeba. Sotva jsem mohla usnout, ale nakonec se povedlo. Popadám napěchovaný batoh a mířím do haly, kde už se shromáždila většina těch, kteří mají výlet dneska. Ani náhodou se nejedou naráz pobavit všichni, ale jen malá část. Další dvě stovky studentů zůstávají ve škole, ti mají naplánovaný výlet na další týdny.

Náš autobus zastavuje před kinem, ten druhý se vydává do lanového centra. Jenom díky nám budou promítat film už takhle brzy. Sam se nachází v naší skupině, jaká náhoda.

V kině jsem nebyla už celou věčnost, proto si akční thriller užívám. Je skvělé, že filmy, na které jsme chodili se střední školou v Inverness, nemají s tímhle nic společného. S gymnáziem jsme byli v kině dvakrát. Poprvé na dokumentu o Galapágách, který uspal půlku návštěvníků, a podruhé na filmu o drogově závislých dětech – se všemi detaily. Nejedna holka vyběhla z kina s pláčem.

Po kině nás čeká lanové centrum a střídáme se s prvním autobusem. Dostáváme speciální popruhy, které nás udrží, kdybychom náhodou nezvládali a třeba se nám smekla noha a spadli. Krátké a rychlé školení, jak a kam dávat dvě karabiny mi moc nedává, ale to vyzkouším až v praxi. Jeremy se pouští do té nejsložitější a fyzicky nejnáročnější dráhy. Já a Matty dáváme přednost střední náročnosti. Už jenom proto, že lehká tady ani není. Děti hvězd před sebe nechávají jít ostatní. Nejspíš bychom je brzdili, přeci jenom oni jsou trénovaní.

Pociťuji lehký strach z výšky, ale taky se mi líbí ten adrenalin. Matty mě ‚gentlemansky' nechává jít jako první. Udělat první krok na úzkém mostíku je celkem obtížné. Druhou překážku překonávám rychle, vítr s ní dost cloumá a já bych se nerada zastavila uprostřed, bylo by velmi náročné dát se zase do pohybu. Přeci jenom deset metrů výšky není legrace. Člověk ví, že se mu nemůže nic stát - je zabezpečený. Ale stejně nechcete dopustit, abyste spadli. Ten strach v člověku je, i když si zároveň uvědomuje, že o zem se rozplácnout prostě nemůže.

Blondýnka, která jde za Mattym, zůstává na jedné překážce strnule stát. Vzdává to a zaměstnanci centra ji musejí sundat. To trvá celých patnáct minut, a dokud není dole, nemůžeme pokračovat, protože se musíme navzájem kontrolovat a čekat na sebe na jednotlivých plošinách. Jaro už sice začalo, ale na Faerských ostrovech to člověk prakticky nepozná. Stíhají mi promrznout prsty a já se nemůžu dočkat, až se zase pohnu a trochu se zahřeju.

Z výšky si všímám, že areál hlídají, hlavně vojáci v civilu a zaměstnanci školy. Sam stojí na plošině pro hosty a jenom sleduje počínání všech studentů na překážkách. Očima skenuje okolí, má perfektní přehled o všech lidech, kteří přicházejí nebo odcházejí z areálu. Párkrát už jsem ho viděla něco mluvit do vysílačky, ale nevypadal znepokojeně.

„Matty, odkazuju ti svou božskou hokejku!" volá Jeremy, který je ještě o pět metrů výš než my, zamotaný v několika provazech a vtipné poloze, skoro hlavou dolů. Nesletěl jenom proto, že se zamotal to lan, která jsou součástí překážky a ty ho nepustí.