Děti hvězd {Probíhá oprava}

Kapitola 36

„Kdo je tam?" Probírám se z šoku. Colton mě s přimhouřenýma očima sleduje a beze slov se ptá, co se děje. Jenže já se nezmáhám na odpověď.

Někdo klepe na dveře od pokoje a Colton jde otevřít Rossovi. Chtěl se stavit jen pro nějaké sešity a hned zase jít. Jenže blonďák zůstává. „Haló? Jestli je tohle jenom blbý vtip-"

„Lori?" Daniel. Sotva ho slyším, protože jeho hlas zaniká v řevu rozbouřených vln oceánu.

„Danieli?!" Okamžitě vyskakuju na nohy a začínám se obouvat. „Co se děje, kde jsi?"

„Já... já nevím, prostě je všude voda. A... je hrozně studená. Já chci domů," vzlyká panicky do telefonu a musí nejspíš hodně křičet, protože teď ho slyším velmi dobře.

„Už jdu, ale řekni mi, kde jsi. Snaž se prosím." I já se snažím, a to udržet nervy na uzdě. Ale myslím, že mi to moc nevychází a zním jen míň vyděšeně než on. Napadá mě, že jestli bude takhle hysterický, dostane astmatický záchvat.

Najednou mi někdo telefon jemně vymaňuje z ruky.

„Ahoj Dane, tady Ross." Jenom půl vteřiny mám na něj vztek a nechápu, proč si myslí, že s ním Dan bude mluvit víc, než se mnou. Ale hned mě to přechází, když slyším, jakým tónem s ním mluví. Je klidný a zní, jak kdyby dokázal zachránit celý svět jen tím, že je. Má prostě takovou auru. Ať už se o něm říká cokoli, Ross má sice zlou minulost, ale on zlý není. „Jdeme pro tebe, budeš v pořádku. Ale já moc potřebuju vědět, kde jsi. Já vím, ale jsi velkej chlap. Máš měsíc po levé nebo pravé straně?"

„Běžím pro baterku, sejdeme se v hale," sděluje mi Colton narychlo a mizí v chodbě. Rychlostí blesku si zavazuju tkaničky, natahuju přes sebe mikinu a odcházíme z pokoje. Trochu spořádaněji, než Colton, abychom někoho neprobudili. Když vcházíme do haly, je tu tma jako v pytli a Colton na nás už čeká. Z kapsy vytahuje kartičku, kterou mají učitelé a zaměstnanci, a projíždí jí snímač na dveřích. Maličká kontrolka zeleně bliká a ozývá se cvaknutí zámku.

Na otázky bude čas později.

Po pár metrech uvědomuju, že Ross utichl.

„Co je? Proč s ním nemluvíš?"

„Jeho telefon ohluchl. Pospěš si."

Do tváří nám prudký vítr vhání velké studené dešťové kapky, které se snáší z nebes v nekonečných provazcích. Horší počasí už ani snad být nemůže.

Běžím, co mi nohy a plíce stačí. Mám o Dana takový strach, že moje tělo ignoruje všechny nepohodlnosti. Cítím, že mě šíleně píchá v boku, ale zastavit nemůžu. Během minuty zdoláváme kopec a zase sbíháme na pláž, kde vítr fičí ještě silněji a burácení oceánu by si nezadalo se zvukem letadlových motorů.

Ross ukazuje, jakým směrem se máme dát. Bez rozmyšlení ho následuju po pláži a snažím se jich držet jako klíště. Což se mi s vypětím všech sil daří, ale když zastavujeme, mám pocit, že omdlím, zatímco Colton s Rossem vypadají jako po procházce. Oba rozsvěcují baterky, které přinesl Colton a začínají světlem pátrat ve vlnách. Poznávám to místo. Tady byli čtvrťáci testovaní z rovnováhy. Jenomže oceán teď není tak klidný, plovoucí desky se nepohybují ladně po hladině. Jedna velká vlna za druhou s nimi hází ze strany na stranu, kdyby nebyly připevněné řetězy ke dnu, dávno by je voda donesla až na pláž.

Všichni si ho všímáme ve stejnou chvíli. Nachází se na jedné ze vzdálenějších desek a nad hladinou kouká akorát jeho hlava a ruce. Každou chvíli se přes něj převalí masa vody a já s hrůzou zjišťuju, že ani nemusí být při vědomí.